Článek
Můj hokejista je zatím relativně malý, takže mě některé lahůdky teprve čekají - například ranní vstávání. Myslím to pravidelné ranní vstávání kvůli ranním tréninkům. Jinak vstávačky před 5.hodinou ranní kvůli turnaji či zápasu už mi nejsou cizí.
Kabina, ztracená výstroj a nekonečné praní
První, s čím se rodiče musí popasovat, je výstroj. Dítě se do ní samo neobleče, a tak se v jedné malé kabině určené pro dvacet hráčů v prvních ročnících mačká klidně 30 malých hokejistů a s nimi rodiče, kteří je oblékají. A rodiče občas přivedou prarodiče, aby se na ten malá zázrak podívali, což obnáší i dívání se na oblékání. Z šatny se tak během chvilky stává doslova klaustrofobické peklo, kde se mačká kolem 50-60 lidí.
V kurzu to ještě šlo, ale jak naši hokejisté rostli, tak se k přeplněné šatně přidal ještě jeden prvek - smrad. Ačkoliv se již ví, že výstroj se dá vyprat na ruční praní a existují sušičky na rukavice, které zároveň desinfikují, či dezinfekční voňavé spreje, k některým tyto vymoženosti nedoputovali. A co víc! Někteří dokonce tašku po tréninku ani neotevřou. Stačí dva až tři takoví jedinci v šatně a žaludek slabších povah má co dělat, aby to vydržel.
Po tréninku si dáte klaustrofobickou aromaterapii ještě jednou a jede se domů. Již cestou začne pípat WhatsApp s obrázky zapomenutých věcí a vy se jen modlíte, aby žádná nebyla vaše. Doma se poté rozloží výstroj na všechna volná teplá místa, aby uschnula. Zároveň je to ten moment, kdy se poplácáte po rameni, že jste zvládli další trénink bez ztrát. Co chvíli se totiž chrániče či rukavice mají tendenci zakutálet do sousedovic tašky.
Jednou týdně vyperu vše, co lze, a užívám si tu prchavou chvíli, kdy ta obrovská taška s výstrojí nesmrdí. Tato chvíle trvá jen do příštího tréninku. Již delší dobu mám podezření, že hokejové tašky v sobě mají zabudovaný pohlcovač ostatních pachů, který nashromážděné „vůně“ vypouští doma.
Hokejový kalendář řídí rodinu
Kdy pojedeme na dovolenou? Až bude konec sezóny. Kdy navštívíme babičku? Pokud nebude zápas.
Rodinné oslavy, víkendy, svátky – všechno se točí kolem rozpisu tréninků a turnajů. Ale upřímně, i když si někdy povzdechneme, jak by se hodil „volný víkend“, jsme my, hokejoví rodiče, nesví z toho, že se o víkendu nic neděje.
Emocionální horská dráha
Fandit svému dítěti je nádhera. Ale být hokejová máma znamená zvládat i vlastní emoce. Když se nedaří, bolí to snad víc než ty pády na ledě. A když se daří, srdce doslova exploduje pýchou. Jen to nesmíme moc dávat najevo, aby si to kluci v kabině nevyslechli.
Nejtěžší pro mámu sportujících dětí je se usmívat, když dítě prohrává a nesnaží se. To pak hokejová máma bojuje s koktejlem emocí.
„Takže já ho vozím, nemám čas na sebe, nemám peníze… a on se pak ani nesnaží a přijde mu to jen jako zábava?“
V takové momenty je velmi těžké připomenout si, že to všechno nedělám pro výsledky , ale aby můj syn měl sport, který ho baví a naplňuje. Ale je to táák těžké se usmívat, když máte chuť řvát!
Hokej nás všechny učí trpělivosti. Děti poznávají dřinu, disciplínu, týmovost. My mámy se učíme nechat je padnout a zvednout se. Učíme se být oporou, ne trenérem.
Proč to děláme?
Protože ten pohled, když si dítě po zápase sundá helmu, zpocené, unavené, ale šťastné… ten je k nezaplacení.
Protože víme, že v tom hluku zimáku se rodí nejen hráči, ale i charaktery.
Protože na zimním stadionu vznikají nejen dětská přátelství, ale i komunita rodičů, kteří sdílí stejné hodnoty.
A protože, i když je to někdy blázinec, není nic krásnějšího, než být hokejová máma.
