Článek
Po narození dcery mé priority prošly velkou proměnou a já věděla, že jsem jedna z těch žen, kterým mateřství dalo smysl života. Bylo pro mě naprosto přirozeným rozhodnutím, že se vzdám svého sociálního života, abych všechen čas mohla věnovat své malé princezně.
Když do naší rodiny přibyl její bráška, bylo velkou výzvou zvládnout uspokojit jejich různé potřeby. Ale nehodlala jsem se vzdát svého přístupu, že se dětem budu maximálně věnovat.
Chodili jsme na různé akce pro děti, poznávací exkurze, do muzeí, divadel… Doma jsem se zavalila zejména edukativními hračkami a knihami, abych děti rozvíjela po všech stránkách. Zároveň jsme si vždy našli dostatek času, abychom byli na hřišti či v parku na kole.
Co se mě týče, chtěla jsem v tomto modelu pokračovat a přizpůsobovat výběr akcí věku dětí. Ale ty se v určitém momentu zasekly s tím, že by raději chtěly být doma a jen tak ležet. Byl to první moment, kdy mi došlo, že na mé aktivní víkendy máme každý jiný názor.
Pravda, která zabolela
Od té doby takových situací začalo přibývat. Jenže já jsem nechtěla, aby seděly doma. Děti totiž většinu času chtěly sedět u televize. Chtě nechtě jsem musela přiznat, že jsem je asi kulturně přehltila a namísto hledání dalších možných akcí jsem začala navrhovat hřiště a jiné venkovní aktivity.
Děti zase nějaký čas nadšeně chodily ven a užívaly si neřízených aktivit, až došlo na to, že už ani toto nechtěly. Byla jsem zmatená. Ony by opravdu byly raději, kdybych si jich nevšímala a byly by doma?
Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Dcera se o víkendu ráno začala z postele doslova plazit, aby mě nevzbudila. Přišlo mi to hezké, jak je ohleduplná. Jenže to vůbec nebylo tím.
Když jsem jednou s dcerou vstala, rozplakala se a v naštvanosti mi řekla, že chce mít alespoň víkendová rána podle sebe. A bylo to venku! Vůbec nejde o to, že by děti nebavily různé akce a návštěvy. Ale mají pocit, že vše řídím já.
A cítí to takto zejména o víkendech. Já mám totiž naučené, že nejprve si udělám povinnosti a teprve potom přichází zábava. Takže ráno vstanu, provedu ranní hygienu, převleču se a jdu dělat to, co je třeba. Od dětí jsem proto chtěla, aby ráno vstaly, nasnídaly se, vyčistily si zuby a převlékly se. Potom ať si klidně pustí pohádku nebo dělají, co chtějí.
Mým dětem ale tohle lezlo na nervy. Ony nechtěly, abych ráno vstala, udělala snídani a „buzerovala“ je s povinnostmi. Chtěly vstát a v pyžamu bez vyčištěných zubů ležet u pohádky. A ne abych kolem nich pořád poletovala.
Nechtěli přehnaně pečující mámu, ale prostě jen mámu.
Rodičovská nedůvěra dětem ubližuje
Upřímně mě ani nenapadlo, že bych je mohla svou péčí doslova štvát. Myslela jsem to dobře a jen jsem jim chtěla dopřát do života základ, který jsem sama neměla a který mi dodnes chybí.
Když mi dcera otevřela oči a nastavila mi bolestivé zrcadlo, začala jsem o tom přemýšlet a narazila i na pár webů na toto téma.
„Když se rodič vznáší a snaží se předvídat každou potřebu svého dítěte, dítě si nemusí vyvinout dostatečnou důvěru ve svůj vlastní úsudek a schopnosti,“ vysvětlil pro server Psychology Today k problematice přehnané péče psychoterapeut Eli Hilman.
Musela jsem dát Hilmanovi za pravdu. Tím, že jsem každé ráno vstávala s dětmi, dávala jsem jim tím najevo, že nevěřím tomu, že by vše zvládly samy. Stálo mě to hodně přemáhání, ale snažím se nyní ráno zůstat v posteli, když to jde. Nechat dětem prostor fungovat po bytě.
A světe, div se, zvládají to. Sice jsou ještě v 10 v pyžamu, nemají vyčištěné zuby a kuchyně není tak uklizená, jak bych si představovala, ale ony jsou spokojené.
Je důležité najít příčinu
Musela jsem se sama zamyslet nad tím, proč jsem vlastně měla potřebu je nutit do ranní rutiny o víkendu, kdy mají jediné dva dny volna. Vysvětlení bylo jednoduché - dvakrát přijela neplánovaně tchýně a našla děti v tomto stavu doma. Zhrozila se, co jsem to za matku, že se nejsem ráno schopná postarat o to, aby se děti převlékly.
Od té doby ve mne zůstává tento strach, že by zase mohla zaklepat, a chci mít vše doma v pořádku. Taková hloupost a kolik dokázala udělat neplechy!
Server Psychologs pak přináší další důvody, proč rodiče nadměrně pečují o své děti. Může za to prý hlavně tlak na rodičovské kompetence.
Někteří rodiče si dle zmíněného webu skrz děti plní vlastní ambice. Jiní soupeří s jinou domácností ve svém okolí. Jindy je důvodem nějaká společenská norma, která se od rodičů vyžaduje.
Pravdou je, že je to tak nějak od všeho trochu. Chceme pro děti to nejlepší, zároveň z nich chceme mít vychované a vzdělané jedince. Okolo nás je mnoho rodin, které se jeví jako dokonalé, a my se jim chceme přiblížit. A samozřejmě se také chceme trochu pochlubit tím, jak skvělé ty naše děti máme.
Takže na závěr snad jen uvedu, že stejně jako v jiných oblastech i zde platí - všeho s mírou.
Zdroje: Psychology Today, Psychologs
