Článek
Když jsem si začala po rodičovské dovolené hledat práci, mnoho lidí z mého okolí mělo návrhy, ať jdu do školy dělat asistentku.
„Stejně chceš jen poloviční úvazek a takhle by si měla prázdniny, když budou mít prázdniny tvoje děti,“ zněly argumenty.
Začala jsem si vyhledávat různé kurzy a dokonce už jsem chtěla i nastoupit do jedné školy, kde jsem měla známou a kde by mě vzali bez kurzu, protože stačilo mé vzdělání.
Jenže jsem si poté představila, jak budu celý den sedět s dětmi a došlo mi, že to nebude klapat. Miluji svoje děti, ale ty cizí? Tam už je to problém.
A tak jsem svému okolí sdělila, že nenastoupím, protože nemám ráda cizí děti.
Místo odsouzení přišlo překvapení
Čekala jsem odsouzení nebo doslova znechucení nad vyslovením takové věty, ale dostalo se mi naopak pochopení a přiznání, že to tak někteří mají také. Bylo to pro mě překvapení, protože jsem toto vnímala jako jedno z témat, které nesmím nikdy zveřejnit.
Následně jsem zjistila, že téma vztahu žen k cizím dětem bývá častým předmětem diskusí a spekulací. Přestože se očekává, že ženy budou obecně mateřsky založené a budou milovat všechny děti, realita je jiná. (Jupí, nejsem až tak divná!)
Našla jsem například článek na serveru Žena-in, kde paní Diana vypráví o svých kamarádkách, které mají kluky stejně staré, jako její dcera. A ona je nemůže vystát.
„Zjistila jsem, že mě cizí děti rozčilují snad ještě víc než před porodem. Přijdou mi všechny hrozně nevychované, protivné a ošklivé. Vůbec je nechci mít ve svém okolí a doufám, že Amálku nezkazí,“ píše paní Diana otevřeně.
Já ale nechci hlídat, chci mít klid
Lidé si často myslí, že jen proto, že mám dvě děti, miluji děti a pohlídám kohokoliv a kdykoliv. Vždyť musím přeci mít ráda děti, když dvě mám, no ne?
Ne! Ve skutečnosti mě děsí představa dne stráveného ve školce plné dětí. Utírat cizí nosy, utírat cizí zadečky… Usmívat se na ně a dávat jim najevo vřelé city, které ale ve skutečnosti vůči nim necítím? Je to pro mě noční můra.
S obdivem pozoruji kamarádky, které jsou naladěné na všechny děti. Dokáží se bavit s cizím dítětem, jako kdyby to bylo jejich vlastní. Mají například své děti na táboře, ale klidně pomohou s hlídáním cizích a je to pro ně naprosto přirozené.
Já, když mám náhodou jedno nebo obě děti na pár hodin někde pryč, tak si užívám času bez dětského křiku a hádek. Nemám energii ani kapacitu věnovat pozornost dalším dětem, které nejsou moje. Nemám trpělivost na další hluk, chaos a požadavky, které cizí děti přinášejí.
Ráda je vracím maminkám
Nutno podotknout že se to netýká miminek. Ta jsou pro mě krásná a skvělá úplně všechna. A co se péče o nich týče, postarám se ráda i o cizí dítě. Ale jakmile začnou růst a projevovat se jako osobnosti, tak tady má empatie končí. Jedná se opět o zcela běžný jev.
Jedním z častých zdrojů napětí, které lze zaznamenat v různých diskuzích, jsou rozdílné výchovné přístupy. Každý rodič má své vlastní zásady a metody, jak vychovávat své děti. Pokud například někdo preferuje disciplínu a jasná pravidla, ale cizí děti jsou rozmazlené nebo nevychované podle jeho měřítek, může to takového člověka iritovat.
Nemluvě o tom, že děti kolem jsou zlé. Všimli jste si toho? Někdy mám pocit, že většina dětí kolem nás je podlých a zákeřných. Když hlídám některé z dceřiných kamarádek, mám po hodině nutkání je poslat domů.
Postarám se o ně a dostanou u nás první poslední, ale jejich chování mě doslova ničí a stojí mne mnoho přemáhání jim něco neříct. S radostí je pak vracím maminkám.
Zdroje: Žena-in, autorský článek
