Článek
Své děti miluji a udělám pro ně první poslední. To ale neznamená, že jsem robot bez citů, který se nabije a může fungovat bez problémů dále.
Proto píši tento otevřený dopis všem mužům, kteří se nemuseli vzdát kariéry a přátel, aby se doma starali o děti. Všem mužům, kteří si myslí, že se doma věci dělají samy nebo si dokonce myslí, že my, ženy, to všechno děláme rády.
Máme mnoho přání
Velkým přáním maminek je zažít alespoň jeden den jako bezdětná žena. Jeden den, kdy ráno vstanou a jediné, co je bude trápit, bude to, aby přišly včas do práce. Jeden den, kdy po práci bude jediným trápením to, zda dáme přednost televizi a gauči, nebo půjdeme s kamarády ven. Jeden den, kdy naše hlava bude čistá a nebudeme muset myslet o dvacet kroků dopředu.
Chtěly by odjet na služební cestu a nezajímat se o to, co se děje doma. Odjet a neptat se, kdo se postará o děti a zajistí logistiku domácnosti. Odjet s čistou hlavou, protože nemusí nic řešit.
Chtěly by si jít zaplavat, aniž by na nich pořád visely děti.
Moc by si přály číst oblíbené knihy, aniž by při tom musely odpovídat na miliony otázek dětí. Chtěly by jen tak ležet a užívat si příběh odehrávající se na řádcích od oblíbených autorů. Rády by přečetly více než jen jednu kapitolu, u které navíc únavou nejsou schopné vnímat slova.
Jak by byly vděčné za napuštěnou teplou vanu s puštěnou hudbou, aniž by si někdo měl potřebu hrát v té vodě s lodičkami nebo na ně hulákal, kdy už z té vany vylezou.
Moc rády by si zašly s kamarádkami na skleničku, aniž by musely řešit, zda je doma vše v pořádku a zda šly děti brzy spát. Rády by si těch skleniček daly více, aniž by musely řešit, kdo se ráno postará o děti. Jen jeden večer být zase bezstarostná žena.
Ono by vlastně stačilo, kdyby vůbec mohly přijít domů a jen tak oznámit, že jdou ven. Aniž by se zajímaly o to, kdo se postará o domácnost a děti.
Vypnout potřebují i mámy
Přejí si přijít domů z práce a sednout si. Na chvíli si sednout a odpočinout, a ne hned běžet dělat domácí úkoly, vařit, uklízet, prát. Také chtějí přijít domů a říct, že přišly z práce a mají nárok na klid. Také si chtějí odpočinout a vypnout hlavu.
Vypnout hlavu. Jaké to asi je? Už si ani nevzpomínáme, kdy jsme měly čistou hlavu a nemusely myslet na termíny prohlídek u pediatra, termíny logopedie… Jaké to asi bylo, když jsme nemusely hlídat domácí úkoly a všechny pomůcky do školy? Nebo když jsme nemusely zvládnout být na dvou místech najednou? Když jsme nemusely hlídat časy tréninků, časy zápasů. Když jsme nemusely všechno psát na papír a zjišťovat, zda se nám něco nekryje?
Chtějí být tou, která odvede děti do školy a jen se zeptá, zda je všechno zařízeno. A dostat odpověď ano, všechny pomůcky jsou nakoupené, obědy zaplacené, družina zaplacená, kroužky zaplacené, úkoly hotové.
Jaké to asi je přijít domů a najít děti spící, úkoly hotové, večeři hotovou, doma uklizeno, nakoupeno? Opravdu bychom si přály zažít takový den, kdy tíha všeho padne na někoho jiného.
Chtěly by prostě jen být jeden den samy sebou a nic neřešit. Vůbec nic. A nechceme to každý den, protože my se o rodinu staráme s láskou a chceme, aby vše dobře klapalo. Jen už toho je na nás někdy moc a to jsou ty okamžiky, kdy na vás nesmyslně křičíme páté přes deváté. A v tyto dny potřebujeme obejmout. Potřebujeme, abyste vy tatínci na chvíli opustili svou bublinu a stali se na chvíli námi a vše zařídili. Dali nám prostor připomenout si, kdo jsme a proč děláme to, co děláme.
