Článek
Možná to znáte taky. Pocit, že jste ve světě, který vám nerozumí. Že jdete pořád proti větru, zatímco jiní mají vítr v zádech. Že každá maličkost bolí víc, než by měla… a že život, o kterém jste snili, pořád nepřichází.
Já jen chtěla normální život.
Zázemí. Bezpečí. Trochu klidu.
Rodinu, lásku, obyčejné dny.
Ale místo toho přišel chaos. Ztráty. Rozchody. Pochybnosti. Dluhy. Rozbité sny. A přesto… tu pořád jsem. A dýchám.
🔁 Některé věci se pořád vrací
Vztahy, které bolí, ale stejně se k nim vracíš.
Lidé, které jsi už chtěla pustit, ale oni si tě najdou.
Vzpomínky, co se jako duchové plíží zpět, právě když si myslíš, že jsi silnější.
A pak jsou tu děti. Moje dcera.
Ona je světlo v tomhle nekonečném tunelu. Není to s ní vždy lehké, ale její oči… její duše… někdy mám pocit, že ona sem přišla, aby mě zachránila.
💔 Když tě rodina zraní víc než cizí
Mluvím o tom, protože vím, že nejsem sama. Když slyšíš bolestné slova od někoho, kdo by tě měl chránit. Když ti vlastní rodina hází klacky pod nohy, místo aby tě objala. Když o tobě říkají věci, které nejsou pravda, jen aby nemuseli čelit vlastním zraněním.
Bolí to. A někdy se ptám – co jsem udělala špatně?
Ale odpověď je možná jiná. Možná jsem prostě jiná. Citlivější. Hlubší. A v tomhle světě je to dar… i prokletí.
🌌 Někdy myslím na to, jaké by to bylo „tam nahoře“
Na duše, které už odešly.
Na to, jestli nás vidí. Jestli na nás čekají. Jestli se na nás dívají s pochopením.
A na tu louku, kterou pořád vidím před očima – louku světla, klidu, kde neexistuje bolest, čas ani tíha.
Ale pak se podívám na svou dceru. A vím, že ještě nejsem hotová.
Nebe
🕯️ Proč to píšu?
Protože vím, že nejsem jediná.
Vím, že někde na druhé straně obrazovky tohle čte někdo, kdo cítí to samé.
A možná právě teď potřebuje slyšet:
Nejsi zlomený/á. Jen jsi unavený/á. A to je rozdíl.
Možná tvůj život nevypadá jako z Instagramu.
Možná máš víc otázek než odpovědí.
Ale pořád tu jsi. A pořád dýcháš.
A to je statečnost, kterou svět podceňuje.
🌱 Závěr
Možná nikdy nebudu mít vilu u moře ani milion na účtu. Ale pokud jednoho dne moje dcera vyroste a řekne:
„Máma to nikdy neměla lehké, ale nikdy to nevzdala.“
Pak jsem udělala víc, než jsem si kdy myslela, že dokážu.
A možná právě tím vším… uzdravuji nejen sebe, ale i celý rod.
„Duše, které si toho prošly hodně, svítí tiše – ale jejich světlo hřeje nejvíc.“
