Článek
Sama jsem v jejím věku taky občas snila o tom, že bych na pár dní odjela, vypnula telefon a spala až do oběda. Jenže tehdy to nešlo. A zjevně to nejde ani teď, když už jsem po padesátce, děti mám velké, vnoučata miluju a čas by na to možná i byl. Ale prý by to bylo sobecké. Proč bych měla někam jezdit já, když "ona to potřebuje víc"?
Moc se o tom nemluví, ale mám pocit, že se z některých babiček staly takové tiché chůvy na plný úvazek. Nechci paušalizovat. Ale čím víc se kolem sebe rozhlížím, tím víc slyším podobné příběhy. Kamarádka Jana mi nedávno říkala, že jí dcera pravidelně píše rozpisy, kdy má koho vyzvednout, co připravit k jídlu, a dokonce jí jednou řekla, že „nemá důvod být unavená, když už nechodí do práce“. A já si v duchu řekla – nejsem sama.
Nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. Miluju svoje vnoučata. Ráda pro ně vařím, ráda je beru do lesa, do kina, na zmrzlinu. Ráda je obejmu, když přijdou domů smutné. Jen mám někdy pocit, že se z té radosti stalo něco samozřejmého. Že se očekává, že jsem tu pořád. K dispozici. Bez potřeby říct si o pauzu. Bez nároku na odpočinek. Protože „už jsem přece v důchodu“.
Ale já nejsem robot. Mám své dny, kdy mě bolí záda. Kdy bych nejradši zůstala v posteli a pustila si film. Kdy bych si taky zasloužila kávu na lavičce, v klidu, bez toho, že mi v kabelce pípá zpráva, jestli můžu ještě skočit do lékárny. A co je na tom nejpodivnější – když si to dovolím říct nahlas, reakce jsou různé. Od tichého nepochopení až po lehce dotčené poznámky ve stylu: „To je ale zvláštní, vždyť ty přece odpočívat můžeš pořád.“
Jenže nemůžu. Protože když se pokusím „odpočívat pořád“, okamžitě se objevují úkoly, které za mě nikdo jiný neudělá. Nebo udělá, ale s výčitkou. Nebo si jich vůbec nikdo nevšimne, protože jsem je celý život dělala automaticky.
Vzpomínám si, jak moje máma říkávala, že ženská práce nikdy nekončí. A čím jsem starší, tím víc jí dávám za pravdu. Jako kdyby s tím, že děti vyrostly, začalo úplně jiné kolo péče. Místo plenek a školních sešitů přišly vnoučecí přezůvky, svačiny, úkoly, zájmy. A do toho starost o vlastní rodiče, kteří stárnou a potřebují pomoc s nákupem, doktorem, nebo jen obyčejné popovídání. Péče zleva, péče zprava. A někde uprostřed já, která se má tvářit, že to zvládá levou zadní.
Nechápejte mě špatně – já to zvládám. Jen bych chtěla, aby mi někdo jednou za čas řekl: „Hele, mami, co kdyby ses jela na víkend někam podívat? My se o všechno postaráme.“ Místo toho slyším: „Mami, co bys dělala doma? Vždyť tě děti milujou!“ Milujou. Ale někdy mě prostě jen potřebují. A to není totéž.
A pak je tu ještě jeden rozměr. Ten pocit, že si na odpočinek musím zasloužit povolení. Jako bych si ho musela vyprosit. Nebo ho dokonce obhájit. „Víš, mám toho teď nějak moc, možná bych si na pár dní odjela.“ – „A kdo bude vozit děti?“ – „A kdo udělá oběd tátovi?“ – „A co když zrovna bude malá nemocná?“ Všechno chápu. Ale co když budu nemocná já? Co když už nebudu moct? Co když jednou opravdu vypnu – a nikdo si toho ani nevšimne?
Dnes je mi osmapadesát. Cítím se dobře, jsem aktivní, ráda se hýbu, čtu, učím se nové věci. Ale někde vzadu mě hlodá ta otázka: kolik času mi vlastně zbývá, kdy budu mít ještě sílu opravdu si něco užít? Ne jen „fungovat“, ale užít. Ne být oporou, ale být sama sebou. Bez výčitek. Bez připomínek, co všechno by se mělo.
Občas si představuju, že prostě zmizím na týden. Vypnu mobil, nikomu nic neřeknu a pojedu někam, kde mě nikdo nezná. Jen já, knížka, horká vana a klid. A pak si uvědomím, že bych se asi už druhý den cítila provinile. Ne proto, že by mi ten odpočinek nepatřil, ale proto, že jsem se celý život učila, že se ženská nejdřív musí postarat o všechny ostatní – a až pak, možná, o sebe.
Možná je načase to trochu přehodnotit. Ne být sobecká. Ale být férová. Sama k sobě. Říct si: mám právo na to být unavená. Mám právo na to být někdy pryč. Mám právo říct, že dneska nevařím, že dneska nepřijdu, že dneska prostě potřebuji chvíli pro sebe. A že to není trest, není lenost, není selhání. Je to život.
Moje dcera si tohle umí zařídit. A já jí to přeju. Opravdu. Jen bych chtěla, aby si jednou uvědomila, že já jsem to neuměla. Že jsem se to nikdy pořádně nenaučila. A že mi v tom může pomoct. Třeba jen tím, že mi příště nepošle seznam úkolů, ale přinese mi kávu a řekne: „Dneska máš volno, mami. My to zvládneme.“
Protože být babičkou neznamená být pořád v pohotovosti. Znamená to být tu, když je potřeba – ale taky vědět, že mám svůj vlastní život. A že i já mám nárok na relax. Bez omluv. Bez vysvětlování. Prostě jen tak. Protože jsem to já. A protože chci.
