Článek
Dovolená, na kterou jsem čekala celý rok, se obrátila v nejhorší zážitek mého života. Věřila jsem, že si z Thajska přivezu jen barevné vzpomínky a lehkost tropického ráje. Místo toho jsem se vracela domů vyčerpaná, se slzami v očích a s pocitem, že se sen proměnil v kruté zklamání.
Když jsem seděla v letadle a sledovala, jak se pod námi ztrácí Evropa, měla jsem pocit, že začíná něco výjimečného. Rok jsem šetřila na tuhle cestu, odříkala si drobné radosti, jen abych si dopřála velký sen. Thajsko pro mě představovalo únik ze šedi každodennosti – exotické pláže, masáže, úsměvy místních a jídlo, které jsem do té doby znala jen z obrázků v časopisech.
První dny byly přesně takové, jaké jsem si vysnila. Tyrkysové moře, vůně koření, tropické ovoce a hřejivé slunce. Smála jsem se sama sobě, že jsem se vůbec obávala dlouhé cesty a neznámé kultury. Připadalo mi, že jsem konečně našla kus ztraceného štěstí.
Jenže euforie nevydržela dlouho. Jedno odpoledne po návratu z pláže mi začalo být špatně. Přičítala jsem to horku nebo místnímu jídlu, ale stav se horšil – horečky, zimnice, křeče. Hotelový pokoj, který měl být útočištěm, se stal vězením. Dny jsem trávila za zataženými závěsy, neschopná cokoli dělat. Nakonec mě odvezli do místní nemocnice.
Malé město na jihu Thajska ale nedokázalo poskytnout péči, jakou znám z domova. Byla jsem cizinka, slabá a odkázaná na úsměvy sester, které sotva rozuměly anglicky. Ležela jsem na posteli, poslouchala bzukot ventilátorů a cítila se ztracená. Do toho se přidaly starosti s penězi. Pojištění, které jsem si doma sjednala, nefungovalo, jak bylo slíbeno. Místo léčby jsem musela řešit účty a telefonáty s asistenční linkou, kde úředníci v Evropě rozhodovali o mém osudu.
Když se můj stav trochu stabilizoval, rozhodla jsem se vrátit domů. Jenže ani cesta zpět nebyla jednoduchá. Let zrušila bouře, na letišti se tísnily stovky cestujících a já, ještě slabá, hledala kousek místa k sezení. Slzy tekly samy. Připadala jsem si jako opuštěné dítě v cizím světě.
Nakonec jsem se dostala na palubu náhradního letu. Neměla jsem už žádná očekávání, jen touhu být doma. Každá hodina v letadle byla nekonečná, tělo vyčerpané, mysl zlomená. Teprve v Praze jsem ucítila úlevu – ne proto, že jsem se vrátila z dovolené, ale proto, že jsem přežila.
Až doma jsem pochopila, jak křehká je iluze dokonalého cestování. Sociální sítě jsou plné nádherných fotek z exotických pláží, ale málokdo ukáže druhou tvář – nemoc, zoufalství a strach. Já jsem si ji prožila naplno.
Dnes se už usmívám, když slyším známé vyprávět nadšeně o Asii. Sama se tam ale znovu nechystám. Možná jednou, až čas otupí ostré hrany vzpomínek. Zatím je pro mě Thajsko symbolem bolesti, ne radosti. A tak jsem se poučila – ne vždy je nutné hledat ráj tisíce kilometrů daleko. Krása může být i blíž, v okamžicích, kdy se člověk cítí v bezpečí, mezi svými.
Fotografie z dovolené mohou vypadat dokonale, ale skutečný zážitek se odehrává uvnitř. A ten můj byl tentokrát krutý. Slovo dovolená by mělo znamenat radost a svobodu. Pro mě se stalo synonymem noční můry. A přesto, možná právě díky tomu jsem dnes silnější – protože jsem poznala, jak snadno se sen může rozpadnout v prach.
