Článek
Jenže místo klidu, vína a masáží jsem dostala třídenní lekci trpělivosti. A hlavní roli v ní hrála moje tchyně.
Wellness ve třech
Všechno to začalo úplně nevinně. Manžel přišel domů s tím, že vyhrál voucher na wellness pobyt pro dva. „Překvapení,“ usmál se. Byla jsem nadšená. Po dlouhé době jsme měli být jen my dva, bez telefonů, bez povinností, bez stresu. Dokonce jsem si koupila nové plavky a objednala kosmetiku, abych se cítila hezky.
Cesta probíhala hladce, počasí přálo, a když jsme přijeli do hotelu, připadala jsem si jako v pohádce. Až do chvíle, kdy se u recepce objevila ona. S úsměvem, v květované bundě a s kufrem větším než náš. V tu chvíli jsem si říkala, že to snad musí být náhoda. Ale nebyla. Tchyně měla totiž rezervovaný pokoj hned vedle našeho. A nejen to.
Ranní rozcvička a kontrola talíře
Když jsem se druhý den ráno probudila, manžel už nebyl v posteli. Místo něj mi na nočním stolku ležel papírek: „Mamča nás zapsala na ranní rozcvičku. Začíná v šest.“ V šest! Na wellnessu, kde jsem plánovala spát minimálně do devíti a pak jít na masáž.
Sotva jsem se doplazila do hotelového sálu, kde nás čekala skupinka důchodců v legínách, tchyně už stála v čele a mávala na mě: „No pojď, ať se trochu protáhneš!“ Byla plná energie, já sotva otevřela oči. A to byl teprve začátek.
Na snídani se posadila naproti mně a začala sledovat, co si dávám na talíř. „Ty si dáš sladké? To tě nezasytí. Dej si radši vajíčka. A ne tolik másla.“ Cítila jsem se jako malé dítě na školním výletě. Když jsem se pokusila protestovat, jen se usmála tím svým způsobem, který znamenal: „Já vím nejlíp, co je pro tebe dobré.“
Společná masáž a „náhodné“ setkání
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem zjistila, že tchyně má stejný program jako my. Úplně stejný. Masáž, bazén, večeře všude se objevila. „To je náhoda, co?“ řekla s úsměvem, když si lehala na masážní lehátko vedle mě.
Začala jsem mít pocit, že mě někdo testuje. Každý můj pohled, každý povzdech, všechno registrovala. A večer, když jsme se konečně s manželem odebrali na pokoj, přišla zaklepat: „Máte tu ještě ručníky? Můžu si půjčit jeden?“ V ručníku na hlavě a s maskou na obličeji jsem se na ni zmohla jen na kývnutí.
Připadalo mi to jako nějaký experiment, jak dlouho vydržím. Romantika se nekonala. A čím víc jsem se snažila tvářit v klidu, tím víc to bolelo. Měla jsem pocit, že jsem v cizím filmu.
Rozhovor, který všechno změnil
Třetí den, při obědě, jsem to už nevydržela. „Proč jste vlastně jela s námi?“ vyklouzlo ze mě dřív, než jsem to stihla zadržet. Chvíli bylo ticho. Tchyně odložila vidličku a s klidem odpověděla: „Protože jsi poslední měsíce pořád unavená a odtažitá. Myslela jsem, že vám oběma prospěje změna prostředí. A že se trochu sblížíme.“
Najednou jsem nevěděla, co říct. V duchu jsem jí nadávala za každou přerušenou chvíli, za všechny ty rozcvičky, za kontrolování porcí. Ale ona to paradoxně myslela dobře. Jen to jako obvykle podala svým způsobem.
Večer jsme si poprvé opravdu promluvily. Bez napětí, bez přetvářky. Vyprávěla mi, že se cítí osaměle, že má pocit, že s námi ztrácí kontakt. Že ji mrzí, jak se od ní manžel vzdálil. V tu chvíli jsem poprvé pochopila, že to nebyla jen její potřeba mít všechno pod kontrolou. Byla to i snaha nebýt sama.
Návrat domů
Když jsme se vraceli, seděla jsem na zadním sedadle a pozorovala krajinu za oknem. Byl to zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem se těšila domů, na druhou stranu jsem cítila, že ten víkend měl smysl. Ne ten, který jsem si představovala, ale jiný upřímnější.
S manželem jsme si pak o všem promluvili. Uznal, že to celé měl lépe naplánovat. A tchyně? Od té doby nám už nechává prostor. Ale sem tam mi pošle zprávu: „Koupila jsem nové plavky, třeba se nám někdy zase podaří vyrazit společně.“
Nevím, jestli se to někdy stane. Ale kdykoli teď slyším slovo „wellness“, vybaví se mi ranní rozcvička, vajíčka bez másla a úsměv ženy, která sice umí člověka vytočit do běla, ale má srdce na správném místě.
