Článek
Když se Hana Buštíková a Dana Vlková objevily na hudební scéně, působilo to skoro jako zjevení dvou nádherných dam. Dvě zpívající krásky vedle sebe, které byly sladěné od účesu po kostýmy, zpívající unisono v rytmu diskoték. Publikum šílelo, muži po nich toužili, ženy je pozorovaly s obdivem i trochou závisti. Jejich jména byla všude, hity z rádia nešlo přeslechnout a sály se plnily dlouho před začátkem koncertu. Nebyla to jen hudba, byl to fenomén doby, která se jinak tvářila šedě a unyle. Na tuto dobu zapomene jen málokdo.
Stejně tak si při pohledu na dokonale sladěné duo uvědomoval jen málokdo, že za tím nestála ani náhoda, ani rodinné pouto. Jen dvě ženy, které jednou v létě seděly u melounu a přemýšlely, co se svým talentem. V roli doprovodných zpěvaček u Josefa Laufera cítily, že ve dvou mohou zazářit víc než každá sama. Představovaly si sebe jako dvě rovnocenné hvězdy na jednom nebi. Ta představa nebyla jen sen, byl to plán. A ony se ho nebály vzít vážně.
Nebyly sestry, ale pro národ působily jako jedno tělo
Kamélie, jak si své duo pojmenovaly, přesně trefily náladu osmdesátých let. Jednoduché melodie, diskotékový rytmus, trochu západní šmrnc, který v tehdejším Československu působil skoro zakázaně. Písničky se snadno pamatovaly, texty nebyly filozofické ani těžké na přemýšlení. Měly být únikem, zábavou, barevným obrázkem v době, která jinak nabízela spíš šeď. A lidé to brali. Na chvíli měli pocit, že svět může být lehčí, hravější a víc „jako tam venku“.
Obraz dvou identických blondýnek se stal symbolem naleštěného popu normalizačního období. Producenti vytušili, že na této dvojici je vidět skrytý talent, a proto pečlivě budovali jejich image. Stejné šaty, perfektní choreografie, úsměvy, které vypadaly, jako by nikdy neuvadaly. Nebyly to jen zpěvačky, ale staly se značkou. Téměř nerozlišitelnou od sebe navzájem. Mnozí byli přesvědčeni, že jsou sestry, a proto myšlenka, že by jedna existovala bez druhé, působila skoro nesmyslně. Ani ony si to v té době neuměly představit a pro veřejnost působily jako společné pouto.
Sláva je semkla možná víc, než si samy uvědomovaly. Kde byla jedna, obvykle se objevila i druhá. Nejen na plakátech, ale i v soukromí. Společná vystoupení, společná cestování, společné sdílení hotelových pokojů i zákulisních nervů. Z duetu se stal způsob života. A přitom každá z nich musela někde uvnitř řešit i to, jaké to je být celý život vnímána hlavně jako polovina něčeho, nikdy ne úplně sama za sebe.
Zlatá éra Kamélií ale nezůstala jen doma. Duo se stalo exportním zbožím československé kultury. Východní Německo, Polsko, Sovětský svaz, Jugoslávie, dokonce i Japonsko. Najednou dvě ženy, které začínaly v programu jednoho zpěváka, stály na jevištích v cizích zemích a zpívaly v jazycích, které nebyly jejich. Východní Němci je znali jako Hana und Dana, jinde je brali jako exotické zjevení zpoza železné opony. I to je zvláštní obraz té doby. Zatímco obyčejný člověk měl problém dostat se přes hranice, ony se staly tváří režimu, který je pouštěl ven, protože se hodily do vitríny.
Odraz tehdejší doby panoval po celém světě
Na pódiu fungovaly jako dokonale namazaný stroj. Úsměv, krok, hlas, všechno doladěné. V zákulisí si samy hlídaly kostýmy, vlasy i líčení. Zpívání pro ně nebylo jen povoláním, bylo to jejich přirozené prostředí. A přesto se za těmi světly odehrávaly příběhy, které žádný reflektor neosvětlí. Příběhy o vztazích, které nevyšly, o manželstvích, která se rozpadla, o rozhodnutích, která změnila život.
Jedním z nejsilnějších momentů v jejich historii se stala chvíle, kdy Hana zůstala sama poté, co její manžel emigroval na Západ. Těžko si dnes představíme, co to v té době znamenalo pro ženu, která byla slavná a lidmi obdivovaná. Byla to pro ni nejen osobní zrada, ale i náhlá nálepka podezřelé osoby v očích režimu. Manželka „zrádce“. A do toho přicházely nabídky na koncerty, zájem kamer a chybět nemohlo ani publikum, které očekávalo show. Přemýšlet o tom nutí víc než jakýkoli bulvární titulek. Jaké to je nastoupit na jeviště s úsměvem, když doma zůstává ticho po člověku, který odešel bez vysvětlení.
Navenek se pořád usmívaly, uvnitř každá nesla svoje rány. Možná je právě tohle vnitřní sdílení zachránilo předtím, jak na mohly působit. Nebyly jen kolegyně, byly si navzájem oporou. Zpěvačky, které si v šatně říkaly věci, jež by veřejnost nikdy neslyšela. A možná díky tomu se jejich duo nerozpadlo na sérii malých rivalit a křivd, jako se to stalo tolika jiným. Jejich síla byla v tom, že si nikdy nepotřebovaly dokazovat, která je ta „lepší“. Stačilo, že jsou spolu.
Po revoluci pro ně skončil velký svět
Pak přišel převrat. Svoboda, nové možnosti, ale pro ně zároveň konec jednoho světa. Doba velkých estrád se ze dne na den zlomila, zahraniční hvězdy zaplavily trh, publikum mělo najednou jiné idoly než ty, na které byly po celou dobu zvyklí. Duo, které bylo symbolem normalizační lesku, najednou nemělo vyprodané sály. Je to zvláštní paradox, že stejné změny, po kterých lidé toužili, znamenaly pro některé tváře té doby pád z piedestalu do velmi střízlivé reality.
Kamélie musely zpomalit a hledat jiné cesty, jak budovat svůj život. A proto se rozhodly podnikat. Otevřely si malý obchod s oblečením v Praze, kde se nejdřív prodávaly dětské věci, pak i dámská móda. Bývalé hvězdy pódií najednou stály za pultem a řešily, jestli zítra přijde dost zákazníků na to, aby se uživily. Byla v tom určitá symbolika. Z reflektorů do zářivek obchodních prostor. A pak přišla krádež, která jim během chvilky vzala, co vybudovaly. Scéna, která zní jako z filmu, ale pro ně to byl jen další tvrdý náraz.
Mnoho lidí by to v tu chvíli možná vzdalo. Ony se ale znovu nadechly tam, kde to celé začalo. U hudby. Vrátily se na pódia, ale tentokrát už bez televizních kamer. Pořádaly koncerty na plesech, kulturních domech a retro festivalech. Publikum zestárlo spolu s nimi, ale zůstalo jim věrné dodnes. Navíc přibyla i mladší generace, která objevila kouzlo osmdesátek jako nostalgickou kulisu, k níž Kamélie neodmyslitelně patří.
Dnes mají obě ženy po sedmdesátce a stále působí překvapivě svěže. Ne díky plastikám, ale díky tomu, že se nezhroutily pod tíhou toho, že jejich hvězdná éra je pryč. Naučily se stárnout s noblesou. Když je člověk vidí pohromadě, jak se doplňují ve větách a lehce se pošťuchují, má pocit, že sleduje dva lidi, kteří prošli stejným ohněm a našli v něm jistotu. Jejich přátelství už dávno není součástí image, ale důkazem, že některé svazky opravdu vydrží všechno.
Lidé jim kdysi říkali dvojčata hudby, i když se o žádné pokrevní pouto nejednalo. Dnes to označení dostává jiný význam. Člověk si uvědomí, že rodinu nemusí vždy definovat geny. Někdy ji určí to, kolik společných scén, pádů a návratů spolu dva lidé zvládnou. Příběh Kamélií je v tomhle směru možná zajímavější než všechny jejich hity dohromady. Není to jen retro vzpomínka na dvoje stejné šaty. Je to připomínka, že osudové přátelství může přežít dobu, slávu i pád na zem.
Zdroje:
