Článek
První dny tomu odpovídaly. Každé ráno jsme si dali kávu na balkoně, pak zamířili na pláž, večer drink v baru. Všechno bylo perfektní. Než se to celé zvrtlo. Bylo čtvrté ráno pobytu, když se najednou jeho nálada změnila.
Vstal a bez důvodu začal být odměřený. Na pláž jít nechtěl a když jsem navrhla, že si tam skočím sama, jen si lehnout s knížkou, řekl ne. Důrazně. „Nechci, abys tam chodila sama.“ Nechápala jsem to. Předtím mu to nikdy nevadilo. Vždycky říkal, že důvěra je základ. A teď? Najednou jsem prý mohla jít maximálně na balkon.
Zpočátku jsem si myslela, že ho něco trápí. Že třeba dostal špatnou zprávu nebo se mu něco stalo. Ale když mlčel i další den a jen mě sledoval, začala jsem být nervózní. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Až třetí den jsem pochopila, co za tím bylo.
Když jsem si večer v baru odběhla na toaletu, slyšela jsem dvě cizí ženy, jak se smějí a šeptají něco o tom, že „ten kluk s tou brunetou úplně vyšiluje, protože na pláži okukují jeho holku“. Smály se, že tam byla prý skupina mladých Čechů, co si mě fotili, a že přítel z toho měl scénu. V tu chvíli mi došlo, že to nebyl žádný náhlý výkyv nálady. On se prostě urazil, že mě ostatní muži v plavkách obdivují.
Večer jsem si s ním o tom zkusila promluvit. Nejdřív zapíral, pak se přiznal. Řekl, že se necítil dobře, když viděl, jak se po mně jiní otáčejí. A že si připadal „poníženě“, protože prý ti kluci nahlas komentovali můj vzhled. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.
Místo aby se mnou mluvil a věřil mi, začal mě hlídat a omezovat. Dovolená, která měla být krásná, se změnila v několik dní plných napětí. Tohle nebyla žárlivost z lásky, ale kontrola ze strachu. A právě ten strach mi otevřel oči. Uvědomila jsem si, že tohle není vztah, ve kterém bych chtěla dál být.
Po návratu domů jsme se rozešli. Ne ve zlém, ale jasně. Nejsem majetek, nejsem někdo, koho je třeba skrývat před světem. Chci vedle sebe muže, který se mnou bude hrdě kráčet po pláži a ne mi zakazovat slunce, protože se bojí, že svítí i na mě.
