Článek
Ne, že bychom měly vyloženě špatný vztah. Spíš takový chladný. Ona nikdy úplně nepřijala, že jsem jiná než její generace. Mám vlastní názory, nejsem typ ženy, co se omlouvá, když koupí majonézu jiné značky. A navíc, co jí vadí asi nejvíc, neumím vařit podle jejích představ.
Maso připravil on
Ten nápad udělat si malou zahradní slavnost byl vlastně manželův. On miluje grilování. Má na to všechny možné nástroje, různé druhy dřeva, dokonce si jednou vymyslel domácí marinádu z pomerančové šťávy a zázvoru. Připravoval maso celý pátek večer. Já se postarala o zbytek. Saláty, pečivo, dezert, výzdobu.
V sobotu dopoledne dorazila moje sestra s rodinou, pak švagr s dětmi. A nakonec i moji tchánové. Všichni si sedli, káva, limonády, děti běhaly bosy po trávě. A pak to přišlo. Tchyně se zeptala, kdo připravoval to maso, co tak krásně voní. Bez rozmýšlení jsem řekla, že to dělal manžel. Že už to má tak jako svůj „obřad“.
Změnila výraz a pak i plány
V tu chvíli jako by se jí zatmělo před očima. Neřekla nic. Jen se napila kávy a podívala se stranou. Bylo jasné, že se jí to nelíbí. Že maso nedělala žena. Že jsem to nebyla já. Že ten „chlapský“ úkol převzal její syn a já to ještě řekla nahlas.
Do půl hodiny z ničeho nic vstala a oznámila, že musí s tchánem odjet dřív. Že zapomněla na nějakou oslavu sestřenice nebo co. Ani děti nedojedly. Nechtěli jsme se ptát, bylo to celé trapné. Rozloučila se chladně. Ostatní jen zírali. Manžel nic nekomentoval.
O co jí vlastně šlo?
Celý zbytek víkendu jsem přemýšlela, proč jí to tak vadilo. Proč jí přišlo divné, že maso marinoval její syn? Vždyť byl šťastný, bavil se, u grilu zářil. Děti ho obletovaly. Přesně takhle jsme chtěli trávit léto.
Ale chápu, že v jejím světě se pořád drží staré role. Že žena má připravovat jídlo a muž se má na zahradě maximálně usadit ke stolu. A když se tohle otočí, něco v ní se zřejmě zhroutí. Nedokáže to snést. Jako by zpochybnila celé svoje manželství.
Mlčení místo omluvy
V pondělí mi nepřišla žádná zpráva, žádný telefonát. Ani že děkuje za pozvání, ani že jí chutnalo. Mlčela. Já taky nepsala. Vím, že bych jí stejně nevysvětlila, že my máme věci nastavené jinak. Že mi nevadí, když chlap vaří, že mu to jde líp. Že v našem vztahu nejsme soupeři, ale tým.
Nejspíš to nikdy nepochopí. A asi to tak zůstane. Možná tohle bylo naposledy, co jsme ji zvali na grilování. Mrzí mě to kvůli dětem. Ale už si nechci kazit odpoledne něčími očekáváními z minulého století.
Chci žít po svém
Nečekám, že nás všechny bude chápat. Ale chtěla bych aspoň trochu respektu. Když už ne obdiv, tak alespoň ticho. Takhle se jen zbytečně bortí mosty. Kvůli maličkostem, kvůli marinádě a ego bitvám. Přitom stačilo říct, bylo to dobrý.
Nechci, aby mě moje děti jednou pozvaly na oběd a já z něj odešla, protože ho uvařil jejich partner. Chci být jiná tchyně. Chci být jiná žena. Taková, která neřeší, kdo drží vařečku, ale jestli se u stolu smějí.
Zdroj: Klára V., Brno
