Článek
Hned po příjezdu je čekala fronta, která připomínala časy, kdy se v Československu čekalo na banány. Stáli tam přes hodinu. Děti znuděně posedávaly na kufrech, v hale to dusilo a klimatizace nefungovala. „Nezlobila bych se, kdyby nám hned na úvod nabídli vodu nebo jen úsměv. Ale recepční měla výraz, jako by jí tam všichni překáželi,“ vzpomíná Diana.
Jídelna jako školní závodka
Když jsme se konečně dostali na pokoj, ten odpovídal ceně ale rozhodně ne slibům z katalogu. Nešlo ale o výhled nebo matraci. Největším šokem byla strava. „První ráno jsme šli na snídani a čekala nás fronta na studené párky a rozmražené croissanty. Káva z automatu chutnala jako horká voda s barvou. Děti to nazvaly blátová polívka,“ směje se hořce Diana.
Obědy a večeře se moc nelišily. Jeden den řízek, druhý den něco jako guláš, ale bez chuti. Saláty zvadlé, dezerty se tvářily líp, než chutnaly. „Nebyli jsme vybíraví. Ale když máte pocit, že vám i rýže chutnala víc doma ze sáčku, něco je špatně,“ krčí rameny.
Bazén? Spíš lázně pro sardinky
Místo relaxu u bazénu nastal boj o lehátko. Pokud nepřišli do osmi ráno a nepoložili na lehátko ručník, měli smůlu. Voda byla studená, kolem hlava na hlavě a k baru se stála další fronta. „Objednat si drink trvalo dvacet minut. A když jsem se konečně dočkala, dostala jsem sladkou limonádu s kapkou něčeho, co měl být rum.“
Na výlet sice vyrazili, ale i tam se ukázalo, že za každé „doporučené“ místo je potřeba připlatit. Výlety byly přeplněné, průvodce unavený a autobus bez klimatizace. „Těšili jsme se na odpočinek, ale domů jsme se vrátili ještě víc unavení než předtím. Nejhorší ale nebyl samotný hotel. Byla to ta propast mezi slibem a realitou.“
Diana říká, že příště už na all inclusive za pár tisíc nepřistoupí. „Za stejné peníze si radši koupíme klobásy, naložíme děti a pojedeme na naši starou chalupu. Bez front, bez iluzí. A bez kafe, co chutná jako voda z louže.“
