Článek
Ne nepřátelství. Ale nepochopení. Hlubokého, únavného, pořád dokola se vracejícího. A mě to čím dál víc vyčerpává. Když jsme s mým mužem začali být spolu, bylo to krásné. A jeho mámu jsem měla ráda. Byla jiná než moje máma – přímější, trochu přísná, ale chápala jsem to.
Vychovala dvě děti, celý život dřela v obchodě, doma všechno šlapalo jako hodinky. Chtěla mít věci pod kontrolou. Dobře. Každý má něco. Ale pak jsme se vzali. A narodily se děti. A najednou se moje existence smrskla – v jejích očích – na roli služebné, kojné a uklízečky. Nic jiného už jsem podle ní neměla být.
„A co dneska vaříš?“ byla její první otázka, kdykoli jsme si zavolaly. Nebo když přišla na návštěvu. Ne „jak se máš“, ne „spala jsi vůbec?“ Neptala se, co dělám, co mě baví, jak se cítím. Jen jestli je navařeno, uklizeno, děti čisté, manžel spokojený. A ze všeho nejvíc: jestli „dělám všechno správně“. A když ne, měla připravenou radu. Vlastně ne radu – výtku.
Dlouho jsem to brala s rezervou. Je jiná generace, říkala jsem si. Vyrůstala v jiném světě. Tam se žena starala. Všechno měla na bedrech. Práce, děti, domácnost. A ještě měla držet hubu, být vděčná a usmívat se. Jenže tenhle svět není můj. Já mám svoje sny, svoje potřeby. Potřebuju ticho, čas o samotě, knížky, prostor tvořit, psát, pracovat, nadechnout se. A hlavně – chci být se svými dětmi jako člověk, ne jako uštvaná máma s hadrem v ruce a touhou po útěku.
Jenže když si tohle dovolím říct nahlas, přijde její typický pohled. Neříká nic, ale všechno je v těch očích. Výčitka. Nesouhlas. Pohrdání. Jako bych selhala. Jako bych byla líná. Nevděčná. Rozmazlená. A přitom se jen snažím neztratit sama sebe.
Nejhorší je, že mám pocit, že mě vlastně vůbec nevidí. Vidí jen představu, jaká bych podle ní měla být. A všechno, co dělám jinak, je hned špatně. Když jdu do práce – zanedbávám děti. Když jdu na kafe s kamarádkou – jsem sobecká. Když si manžel uvaří večeři sám – „co to má doma za ženu“. Neřekne to napřímo. Ale ty věty visí ve vzduchu. Jako tichý soud.
Zkoušela jsem to řešit. Mluvit o tom s manželem. On mě chápe. Ale zároveň je v pasti. Mezi mnou a svou mámou. Nechce se hádat. Nechce jí ublížit. Tak často mlčí. Nebo řekne, že „ona už je taková“ a že „to nemám brát osobně“. Ale jak to nemám brát osobně, když se to týká mě, mého života, mého prostoru? Když mě to bolí?
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že se jí vlastně pořád snažím zavděčit. A že v tom nejsem sama. Kolik žen kolem mě se pořád snaží být „dost dobré“. Pro partnera, pro rodinu, pro společnost. A hlavně – pro tchyni. Protože když je spokojená tchyně, je klid. Tak to přece funguje, ne? Jenže mně to přestalo stačit. Já nechci žít v klidu, který je vykoupený tím, že se ztrácím. Že se přizpůsobuju někomu, kdo mi vlastně nikdy neposkytl prostor být sama sebou.
Uvědomila jsem si, že kdybych měla žít podle její představy, budu nešťastná. A moje děti to ucítí. Vyrůstaly by s mámou, která sice všechno zvládá, ale přitom uvnitř křičí. A to nechci. Chci, aby viděly mámu, která je s nimi naplno, ale taky si umí říct o pomoc. Která je miluje, ale nezapomněla, že je i žena, člověk, bytost s vlastními sny. Chci, aby jednou věděly, že mít děti neznamená přestat žít.
Tchyně tomu nerozumí. A asi nikdy rozumět nebude. Nedávno jsem jí řekla, že si beru víkend pro sebe. Sama. Žádné děti, žádné vaření, jen klid. Tvářila se, jako bych se zbláznila. „A co děti?“ zeptala se. „No co by. Budou s tátou. A budou v pohodě.“ A byly. A já taky. A poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že dýchám. A že mám právo dýchat.
Tuhle větu si opakuju, když mě zase přepadne pocit viny. Když slyším její poznámky. Když se mi snaží mezi řádky naznačit, že „dobrá matka“ by tohle nedělala. Ale já jsem dobrá matka. Jen ne podle její šablony. Děti mě mají rády, smějí se se mnou, objímají mě a říkají, že jsem ta nejlepší. A to mi stačí. Nepotřebuju razítko od tchyně.
Možná jednou pochopí, že svět se změnil. Že ženy dnes nejsou jen u plotny. Že máme právo chtít víc. A že to neznamená, že jsme horší. Jen jinak žijeme. A že se staráme – jen trochu jiným způsobem. Možná jednou pochopí, že jsme na stejné straně. Dvě ženy, každá jiná, ale obě se snažíme dělat to nejlepší, co umíme.
A pokud nepochopí – i to je v pořádku. Už nepotřebuju její souhlas k tomu, abych byla spokojená. Potřebuju jen svůj vnitřní klid. A ten si chráním. Protože vím, že když jsem v pohodě já, je v pohodě i moje rodina. A to je, myslím, to nejdůležitější.
