Článek
Byli jsme s partou kamarádů na dovolené v Chorvatsku, poblíž městečka Brela, a bydleli v jednoduchém apartmánu kousek od pobřeží. Všechno bylo tak lehké. Ráno si dát kávu, jít se smočit do moře, večer grilovat ryby a pít víno pod olivovníky. Takové ty dny, kdy si říkáte: tohle bych mohla žít napořád.
A právě v jednom z těchto kouzelných dní jsem se rozhodla, že si půjdu udělat fotku na útesy. Znala jsem to místo už z loňska. Skály čněly vysoko nad vodou, ostré, šedé, s výhledem na zátoku jako z katalogu. Bylo to trochu nebezpečné, ale ne zas tolik. Aspoň jsem si to myslela. Chtěla jsem prostě pár hezkých snímků, takové ty „bez filtru“ momenty, kde budu stát zády k moři, vítr mi bude cuchat vlasy a světlo bude přesně tak akorát. No jo, Instagram…
Nevzala jsem si ani tenisky. Jen letní šaty, sandálky a mobil. Až zpětně si říkám, že jsem se tam vypravila jako naprostý blázen. Stála jsem na skalách, zkoušela najít nejlepší úhel, trochu jsem se posouvala po hraně, protože tamhle byla o chlup lepší kompozice a pak se to stalo.
Kámen pod mou nohou se uvolnil. Slyšela jsem jen zvuk prasknutí a ten děsivý moment, kdy vám mozek přepne do zvláštního ticha. Najednou jsem ztratila rovnováhu a sklouzla po suché trávě dolů. Bylo to pár vteřin, ale připadalo mi to jako celá věčnost. Neviděla jsem pod sebe, jen tu skálu a pak modř moře někde hluboko pode mnou. V poslední chvíli jsem se instinktivně zachytila o kámen, který trčel z boku, a zůstala viset doslova jen za jednu ruku. Mobil mi vypadl a spadl do vody. A já tam visela. Sama. Potichu.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná minutu, možná tři. V hlavě mi jelo všechno najednou. Panika. Stud. Hněv na sebe samu. A zároveň šílená potřeba přežít. Věděla jsem, že když se pustím, skončím minimálně se zlomeninou. A přesto jsem cítila, že mi dochází síla. V tu chvíli jsem se opravdu bála, že tohle je konec mé dovolené. Možná i konec vůbec.
A pak se z ničeho nic objevil někdo, kdo tam vůbec být neměl. Mladý muž, v neoprenu, s prknem pod paží. Surfař, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Nechápu, odkud přišel možná si všiml, jak jsem tam šplhala, možná měl dobrý zrak, možná jen náhoda. Ale přišel. Přiběhl ke mně, natáhl se přes skálu a zachytil mě za ruku. Byla to taková ta klasická filmová scéna, kdy vám někdo říká „drž se“ a vy ani nemáte sílu mu odpovědět.
Nakonec mě vytáhl nahoru. Seděla jsem pak na skále a klepala se jak osika. On se posadil vedle mě a řekl jen: „Tohle nebyl dobrý nápad, co?“ A já se rozbrečela. Ne z bolesti, ale z úlevy. Z toho, že to dobře dopadlo. A taky z toho, jak strašně zbytečný to všechno bylo. Kolik toho člověk riskuje kvůli jedné fotce. Jedné zatracené fotce.
Nevím, jak se jmenoval. Nezeptala jsem se. On taky nic moc neříkal. Jen mi podal lahev s vodou, počkal, až se trochu zklidním, a pak řekl: „Zajdu pro tvoje kámoše. Počkej tady.“ A než jsem se vzpamatovala, byl pryč. Když přišli kamarádi, už jsme ho nenašli. Možná to byl turista, který odjel, možná místní kluk, který nechtěl nic řešit. Ale pro mě to byl někdo, komu vděčím za život.
Když se dnes dívám zpátky, stydím se. Nejen za to, že jsem byla tak nezodpovědná. Ale i za to, jak jsem podlehla tomu tlaku. Těm představám, že musím mít krásné fotky, že musím vypadat nějak, že když už jsem na dovolené, tak to musím „ukázat“. Ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Aby lajkovali. Aby komentovali. Aby to vypadalo, že mám hezký život.
Ale co je to za hezký život, když kvůli němu riskuju vlastní krk? Když místo přítomnosti řeším úhel záběru a filtr? Když nejsem schopná si sednout na skálu a prostě jen dýchat protože musím „zachytit moment“?
Tahle zkušenost mě změnila. Ne ze dne na den, ne úplně, ale hodně. Přestala jsem dávat fotky na sílu. Přestala jsem se honit za tím, co vypadá dobře, a víc si všímám toho, co opravdu dobré je. To ráno, ten vítr, slaná kůže, smích kamarádů, večerní ticho. To jsou věci, které si chci pamatovat. A kvůli kterým už nikdy nebudu lézt na skály kvůli fotce.
Ten muž mi možná zachránil život. Ale taky mi připomněl, jak málo ho někdy bereme vážně. Jak si hrajeme na nezranitelné, dokud nepřijde okamžik, kdy visíme na jedné ruce nad mořem a všechno je pryč. Nechci být patetická. Ale když dneska slyším někoho říct „je to jen fotka“, mám chuť odpovědět: „Jo. A někdy právě kvůli ní skončíš tam, odkud není návratu.“
Díky tomu jednomu pádu jsem se zvedla jinak. Pomalý, ale upřímný návrat k obyčejnosti. Bez dokonalých fotek, ale s opravdovýma vzpomínkami. A někde tam vzadu pořád věřím, že se s tím surfařem ještě někdy potkám. Ne abych mu poděkovala. Ale abych mu řekla, že i díky němu už nefotím život. Ale opravdu ho žiju.
