Článek
Tentokrát ale počasí moc nepřálo, a tak jsme zůstali v autě. Déšť bubnoval na střechu, krajina kolem nás byla tichá, skoro až pohádková. V tom jsme si začali být o něco blíž, než jsme původně plánovali.
Bylo to spontánní, trochu bláznivé, ale oba jsme se smáli a objímali jako dvě pubertální děti, které zapomněly, kolik jim je let. Auto bylo odstavené na kraji lesa, nikde nikdo, jen příroda a my dva. Aspoň jsme si to mysleli. Jenže v momentě, kdy atmosféra začala houstnout, nám někdo zaklepal na okno.
Byli dva. Policisté. A já dodnes nevím, kdo z nás byl víc v šoku. Přítelkyně okamžitě ztuhla, popadla mikinu a otočila se zády. Já stáhl okénko, snažil se zformulovat rozumnou větu, ale to už jeden z nich mluvil o „podezřelém chování“ a že „byla nahlášena divná dodávka v lese“. Vysvětlil jsem, že jsme jen pár na výletě, že jsme si přijeli odpočinout. Policista se jen ušklíbl, popřál nám hezký den a odjel.
Přítelkyně se převlékla a ani se na mě nepodívala. Celou cestu domů mlčela. Ne proto, že bych udělal něco špatně. Spíš z rozpaků, studu, možná i vzteku. Nechtěla se bavit, nechtěla to rozebírat. Mělo to být naše hezké odpoledne. A skončilo to jako nejtrapnější chvíle jejího života.
Trvalo to týden. Týden, kdy jsem se jí snažil rozveselit, posílal vtipy a připomínal, že i trapné historky jednou zlidoví. Nakonec se zasmála. Prý to nebylo kvůli mně, ale kvůli tomu pocitu „že nás někdo sledoval“. Od té doby si na výletech dáváme víc pozor. A když někde zaparkujeme, vždycky se podívá kolem a ironicky řekne: „A co hlídka, přijede taky?“
