Článek
Jenže poslední rok se něco změnilo. Dcera se odstěhovala s rodinou kousek za město a čím dál častěji mi připomíná, že to mám daleko. A když už konečně dorazí i s dětmi, většinou spěchá zpátky. Někdy ani nevystoupí z auta. Jen nechá děti, aby mi zamávaly. Začala jsem cítit odstup, ale pořád jsem si říkala má toho hodně, práce, dvě děti, domácnost.
A pak to přišlo
Minulý měsíc jsme se domlouvaly, že přijede v neděli. Těšila jsem se. Chtěla jsem upéct koláč, připravit oběd. Po dlouhé době jsme měly být samy. Ale když jsme si večer volaly, dcera mi do telefonu suše oznámila, že bych jí mohla přispět na benzín. Prý je to tak férové, protože ceny šly nahoru a ona kvůli návštěvám „dělá zajížďku“.
Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci. Ale bylo to míněno vážně. Řekla mi, že i její kamarádky si mezi sebou přispívají, když se navštěvují. A že nevidí důvod, proč by to mělo být u nás jinak. Doslova řekla: „Já tě mám ráda, mami, ale žijeme v jiné době.“
Jsem jenom „zastávka po cestě“?
Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem, kde se stala chyba. Udělala jsem něco špatně? Vychovala jsem ji tak, aby si všechno přepočítávala na peníze? Nikdy jsem po ní nechtěla žádný vklad za to, že se o ni starám. Ani za to, že k nim hlídám děti, když nemá hlídání. Nikdy mě nenapadlo říct si o odměnu.
Jenže najednou jsem měla pocit, že jsem pro ni jen bod na mapě. Že si sedne s manželem, podívají se, kolik ujedou kilometrů, a podle toho se rozhodnou, jestli se to vyplatí. Nejsem přece rozbitá pračka, kterou zvažujete opravit podle nákladů. Jsem její máma.
Možná jsem staromódní. Ale takhle?
Vím, že mladší generace má jiný přístup. Počítá všechno, čas, náklady, energii. Chápu, že život je drahý. Ale stejně mě to zabolí. Protože přece existují vztahy, které by neměly být obchodem. Kde neplatí „něco za něco“. Aspoň jsem si to myslela.
Navrhla jsem, že příště přijedu já. Že nasednu do autobusu a dojedu za nimi. Dcera odpověděla, že to není potřeba, ale když už chci, ať aspoň nekritizuju. Prý si nemůžeme každý vyčítat, kolik komu co stojí. A přitom jsem byla jediná, kdo si nic nepočítal.
Přestávám se ozývat
Od té doby jsem jí nevolala. Ne ze vzdoru, ale protože nevím, co říct. Všechno, co bych chtěla, zní buď nepatřičně, nebo jako výčitka. A já ji nechci ztratit. Jen bych si přála, aby někdy přijela jen tak. Ne s kalkulačkou v hlavě. Jen protože chce.
Možná, že jsem citlivá. Ale taky si myslím, že máme právo cítit smutek, když se vztah, který pro nás byl plný lásky, začne měnit v něco chladného. Nemusí za tím být zlý úmysl. Stačí únava, stres, jiný pohled na svět. Ale pořád to bolí stejně.
Nečekám omluvu. Čekám pochopení
Nechci po dceři, aby se omlouvala nebo se změnila. Jen bych si přála, aby si někdy vzpomněla, jak jsme spolu jezdily dřív bez podmínek, bez účtování. Když jsem ji vezla domů po diskotéce nebo k doktorovi. A nikdy mě nenapadlo ptát se, kolik mi dá za benzín.
Jestli tohle je nová doba, tak jí asi nerozumím. Ale pořád věřím, že i v ní může být místo pro obyčejnou lásku, která se nepočítá v korunách za kilometr.
Marie K., Plzeň
