Článek
Prý by bylo fér, kdybych mu to kompenzovala aspoň dobrým obědem v restauraci. A to jsem si myslela, že mě už nic nepřekvapí.
Nevím, kdy přesně se ze mě stal člověk, který musí motivovat vlastního syna k návštěvě tím, že ho pozve na jídlo. Možná to začalo nenápadně „mami, stavím se, ale jen na chvíli“ a skončilo to větou, která mi už pár dní zní v hlavě: „Upřímně, k tobě jezdím hlavně proto, že mě zveš na jídlo. Jinak je to pro mě ztráta času.“
Chápu, že má vlastní život. Práci, přítelkyni, povinnosti. Ale já jsem kdo? Zbytková položka ve výkazu zisků a ztrát?
Vítejte ve světě dospělých dětí
Nikdo vám neřekne, jaké to je, když vám vlastní dítě začne říkat věci, které by si k vám nikdy nedovolil v patnácti. Ne proto, že by to bylo slušnější, ale proto, že se tehdy aspoň trochu bálo. Teď je dospělý, sebevědomý, bez filtru. A s názorem, že když už obětuje dvě hodiny svého času na kafe s mámou, měl by za to něco dostat.
Něco jako oběd. Nebo aspoň kafe s dortem. V nejlepším případě steak.
Máma jako benefit
Nevím, jestli jsem staromódní. Ale mám pocit, že vztahy by neměly fungovat jako výměnný obchod. Návštěva za svíčkovou. Zavolání za štrúdl. Jsem snad foodblogerka, u které si člověk rezervuje čas výměnou za porci?
Nechci být nevděčná. Jsem ráda, že přijede. Ale místo radosti cítím hořkost. Když jsem já jezdila za svojí mámou, nenapadlo by mě chtít za to nějaký bonus. Stačilo mi, že spolu posedíme, promluvíme si. Dneska? Dneska je všechno na výhodnost.
A co kdybych prostě nevařila?
Upřímně jsem zvažovala, že příště prostě nevařím. Žádný oběd, žádné zákusky, žádné čtyřchodové menu jako omluvenka za existenci. A uvidíme. Možná by bylo ticho. Možná by přijel i tak. A možná taky ne.
Třeba je to přirozený vývoj. Třeba jsem ho rozmazlila. Třeba jsem mu vždycky chtěla všechno usnadnit a udělat hezčí. A teď si zvyká, že vztah se mnou má být pohodlný, výhodný a nejlépe chutný.
Nepotřebuju omluvy
Ani květiny. Jen bych ráda cítila, že moje přítomnost má pro něj hodnotu. Bez nutnosti nabízet akční menu. Že se za mnou zastaví, protože chce, ne proto, že ví, že u mě dostane lasagne a kafe s pěnou.
A tak přemýšlím, co s tím. Možná si příště dáme jen vodu a povídání. A jestli to bude „ztráta času“, jak říká… tak aspoň budu vědět, že ten čas neztratila jen má peněženka, ale i moje iluze. A někdy je i to výhra.
