Článek
Že má občas poznámky k tomu, jak vychovávám syna, jsem brala jako drobné rýpnutí, které ke vztahu mezi matkou a dcerou patří asi stejně jako piškoty k malinám. Ale že to celé zajde tak daleko, že budu muset svému vlastnímu synovi vysvětlovat, proč mu babička říká „rozmazlený fracek“, to jsem nečekala.
Nejprve jemné poznámky. „To si jako necháš líbit, že s tebou takhle mluví?“ nebo „V našem věku už by dostal přes zadek a byl by klid.“ Smála jsem se tomu. Myslela jsem, že to přejde. A hlavně – že to malý Tobiáš nevnímá. Mýlila jsem se.
Děti vnímají všechno. I to, co neřekneme nahlas. I ten pohled, kterým babička komentuje, když si vezme podruhé kompot. Nebo tu tichou pauzu poté, co řekne, že chce být kosmonautem, a babička odpoví: „To bys musel mít nejdřív nějakou disciplínu.“
Nešlo o facky ani o křik. Nešlo o fyzické tresty. Ale o něco, co mě děsilo víc – o stálé, tiché podkopávání. O to, jak se z každé věty stávalo bodnutí. Ne přímo, ale bokem. Jako by máma pořád jen „říkala svůj názor“, ale ten názor měl pod textem přiložený drobný nůž.
„Zase brečíš? Kluci přece nebrečí.“ „V pěti letech už bys mohl umět říct, že děkuješ, ne?“
„Takhle se chováš i ve školce? A oni tě tam vůbec nechávají?“ A já, místo abych se za něj postavila hned, jsem si říkala, že možná má pravdu. Že ho moc rozmazluju. Že bych měla být přísnější. Že bych měla být… víc jako ona?
Jednoho dne jsme seděli u stolu a Tobiáš nechtěl dojíst polévku. Byl unavený, zmrzlý z venku, zalezlo mu do bot a červený nos měl jak z reklamy na kapky proti rýmě. Ale máma se neptala. Jen procedila: „Dokud to nesníš, nebude nic jiného.“
Tobiáš na ni upřel oči, které najednou nebyly dětské. Byly dospělé. Unavené. A řekl tichounce: „Já už tě nechci mít rád, babi.“ V tu chvíli jsem pochopila. Že to není o výchově. Že to není o tom, jestli je nevychovaný. Že je prostě jen malý člověk, který potřebuje být přijímaný. A že někdo, kdo by ho měl milovat bezpodmínečně, mu tu podmínku nasazuje pokaždé, když otevře pusu.
Ten večer jsem mámě řekla, že takhle to dál nejde. Ne ve zlém. Ne s křikem. Ale jasně. Že ho nesmí shazovat. Že poznámky o „zženštilosti“ a „nevychovanosti“ nejsou vtipné. Že on to slyší. A že mi na něm záleží víc než na tom, aby babička neměla špatnou náladu.
Neurazila se. Což mě překvapilo. Spíš se na chvíli zarazila. A řekla větu, která mě zaskočila: „Já vlastně vůbec nevím, jak se to dělá. Být babička jinak.“
Možná právě tady byl ten klíč. Ona vyrostla ve světě, kde pochvala byla vzácná a přísnost ctností. Kde bylo normální říct dítěti, že je líné, hloupé, nebo že si „zaslouží facku“. A já jí celý život vyčítala, že neumí obejmout nebo říct „mám tě ráda“, ale možná to prostě neuměla. Nikdy se to nenaučila.
S Tobiášem teď tráví čas méně často, ale když už spolu jsou, snaží se. Ne vždycky se to povede. Občas jí ulítne něco jako „Tohle bych ti dala sežrat, kdybys byl můj syn“, ale pak se zarazí. A řekne: „Teda, promiň. To bylo blbý.“ A to je obrovský posun.
Já sama se přestala bát, že jsem špatná máma. Protože moje dítě je citlivé, trochu svéhlavé, občas mluví víc, než je zdrávo, a klidně si vezme tři kompoty. Ale není nevychované. Jen potřebuje prostor a respekt. A já taky.
Být mezi generacemi je někdy jako chodit po minovém poli. Každý máme v sobě jiný typ výchovy, jiný jazyk lásky, jiné jizvy. Ale pokud chceme, možná se můžeme naučit překládat si navzájem i ty věty, co bolí. A někdy je to právě ta věta „Já nevím, jak se to dělá“, která otevře víc dveří než tisíc dobře míněných rad.
