Článek
Jednu takovou chvíli jsem zažila v Keni. A kdyby mi někdo předem řekl, že mě tam zachrání kluk, jehož tátu jsem znala z ordinace v našem městě, asi bych se mu vysmála. Ale život si píše vlastní scénáře.
Do Keni jsem jela sama. Byl to takový spontánní nápad, z těch, co uděláte ve chvíli, kdy potřebujete vypadnout, vypnout hlavu a zkusit se na chvíli nadechnout jiného světa. Měla jsem za sebou náročné období, jeden osobní krach a pocit, že potřebuju něco zažít. Něco opravdového. Něco, co nebude obrazovka nebo kancelář nebo povinnost. Safari v Keni mi připadalo jako přesně ten druh zážitku, který by mi mohl vrátit chuť žít. A taky že vrátil. Ale úplně jinak, než jsem čekala.
Ten den bylo horko. Takové to horko, které vás zpomalí, ale přitom ve vás všechno vibruje, protože víte, že jste na místě, kde příroda není kulisa, ale živel. Byli jsme v menší skupince, jen já, tři další turisté a průvodce. Jmenoval se Kevin. Měl klidný pohled, lehký úsměv a mluvil krásnou angličtinou. Nic přehnaného, žádná show, spíš jistota. Typ člověka, u kterého vás ani nenapadne, že by nevěděl, co dělá. Ale zároveň se kolem něj vznášela jakási zvláštní vážnost. Jako kdyby věděl víc, než říká.
Projížděli jsme savanu a v jednu chvíli jsme zastavili u napajedla. Kevin řekl, že tu budeme jen chvíli, že máme zůstat pohromadě a hlavně se nikam nevzdalovat. Ale já, s hlavou plnou romantických představ o focení zvířat, jsem udělala přesně to, co člověk nemá dělat. Vzala jsem foťák a šla o pár metrů dál, protože jsem zahlédla stádo zeber a chtěla jsem si je přiblížit. Nezdálo se to daleko. Nezdálo se to nebezpečné.
Jenže co se nezdá, může být osudové. Neuplynulo ani třicet vteřin a Kevin stál za mnou. Nezakřičel. Nespanikařil. Jen mě chytil za ruku a řekl velmi klidně: „Musíme zpět. Teď.“ A jak mě vedl zpátky, ukázal hlavou směrem, kterým jsem se právě chtěla vydat. Ve stínu stromů tam stála lvice. Nepohnula se. Jen nás pozorovala. A já si v tu chvíli uvědomila, že stačilo jít ještě o dva kroky dál a mohla bych se stát součástí potravního řetězce. Nebo aspoň něčího příběhu „víš, tehdy, jak ta turistka…“.
Do auta jsem nasedala s třesoucíma se rukama. Kevin se na mě podíval, podal mi láhev vody a řekl jen: „Viděla jste krásu. Ale příroda má i jinou tvář. Není zlá. Jen nepřemýšlí jako my.“ A tím bylo řečeno všechno. Nemoralizoval. Nesoudil. Jen mě zachránil a připomněl mi, že život není jen o snímcích a zážitcích, ale i o pokorě. Ten večer jsme si povídali déle. Ukázalo se, že Kevin není jen průvodce, ale i biolog. Studoval v Británii, ale pak se vrátil domů. Nechtěl pracovat v kanceláři, chtěl být tady. Mezi zvířaty, mezi lidmi, kteří mají k přírodě respekt, ne jen foťáky. Mluvil krásně. A já najednou měla pocit, že tenhle člověk mi nejen zachránil život, ale že mi připomněl, jak ho znovu žít.
Po návratu domů jsem o tom zážitku vyprávěla svým blízkým. Jedno odpoledne jsem seděla u svého praktického lékaře na kontrole a mezi řečí jsem zmínila, že jsem byla v Keni. Že jsem tam málem udělala hloupost, ale že mě zachránil průvodce jménem Kevin. Doktor se usmál. A pak řekl: „Kevin? Vysoký, štíhlý, tmavá pleť, pořád vážný, ale když se usměje, tak celý svět ztichne?“ Přikývla jsem. A on dodal: „To je můj syn.“
Zůstala jsem sedět v naprostém šoku. Myslela jsem, že si dělá legraci. Ale ne. Kevin se narodil v Keni, ale jeho otec můj lékař, tam kdysi pracoval jako dobrovolník. A zůstal tam delší dobu, než plánoval. Dnes žije v Česku, ale s Kevinem se vídají, udržují kontakt. A tak se stalo, že syn mého doktora mi tisíce kilometrů od domova zachránil život. A já si o tom povídám s jeho otcem v ordinaci, kde běžně řeším nachlazení a tlak.
Ten příběh ve mně zůstává. Nejen jako dramatická historka na večírek. Ale jako připomínka toho, jak je svět malý. Jak se cesty lidí proplétají, i když o tom nemají tušení. A jak moc záleží na těch, kteří jsou v pravou chvíli na správném místě. Kdyby Kevin nezasáhl, možná bych dnes tenhle článek nepsala. Kdyby jeho otec tenkrát neodjel do Afriky, Kevin by možná nikdy nebyl mým průvodcem. A já bych nikdy nepochopila, jak silné jsou vazby, které nás spojují, i když o nich dlouho nevíme.
Od té doby se snažím být vnímavější. Ne jen k přírodě, ale i k lidem. Ke znakům, k náhodám, ke slovům, která zní obyčejně, ale mají v sobě celý vesmír souvislostí. A taky jsem přestala brát samozřejmost jako samozřejmost. Protože někdy stačí jedna minuta nepozornosti, jeden krok špatným směrem a všechno může být jinak.
Ale pokud máte štěstí, může tam stát Kevin. S klidným hlasem, pevnou rukou a schopností ukázat vám, že ne vše se dá naplánovat. Ale spoustu věcí můžeme pochopit. A změnit. A být vděční. Třeba i úplně obyčejnému lékaři z vaší ulice. Protože nikdy nevíte, jak velký příběh se skrývá za tím, kdo vám měří tlak.
