Článek
Když jsem měl jednou zaskočit za kolegu, který musel nečekaně odejít ze schůzky, dostal jsem se k jeho počítači. Jen jsem chtěl najít dokument, který jsme měli prezentovat. Místo toho jsem našel něco, co mě zarazilo víc než chování našeho šéfa po dvou kávách.
Nechtěný nález
Počítač byl odemčený a otevřené okno s e-mailem mi padlo do oka. Nešlo přehlédnout předmět zprávy: „Rozpis odměn mimo systém“. Když jsem omylem klikl do okna, rozbalil se celý seznam jmen a částek. Některá jména byla kolegů z týmu. Částky? Rozhodně ne symbolické. Mezi nimi i to jeho. A co víc i jméno šéfovy sestry, která u nás „pomáhá“ pár hodin týdně.
Byl jsem v šoku. Ne proto, že by v naší firmě někdy bylo všechno úplně průhledné. Ale tohle bylo příliš. A přesto jsem se snažil situaci ustát. Zavřel jsem okno, vyhledal dokument, který jsem měl prezentovat, a choval se jako by nic.
Nevinné pozvání, nebo úplatek?
O den později za mnou kolega přišel. Usmíval se, byl až přehnaně přátelský. Řekl, že se dozvěděl, že jsem byl v jeho počítači, a že chápe, že jsem možná „něco zahlédl“. Nabídl mi, že bychom mohli zajít na večeři. Prý „na něj“ a prý do jedné z nejdražších restaurací ve městě. Nedalo se to nepochopit. Večeře jako gesto? Možná. Ale spíš tichá dohoda ty mlč, já platím.
Co jsem udělal
Odmítl jsem. Slušně, ale jasně. Řekl jsem, že o ničem nemluvím, protože je mi to celé nepříjemné, a že o žádné laskavosti nestojím. Od té doby se mě spíš vyhýbá. A já se přistihl, že raději nepracuji přesčas, raději se nepouštím do diskusí o financích a raději dávám pozor na to, co kde vidím.
Když víte víc, než byste chtěli
Nešlo o to, že bych chtěl něco řešit. Nechtěl jsem být hrdina. Ale ani spoluviník. Někdy stačí náhoda a dostanete se do situace, která vám ukáže, jak moc tenká může být hranice mezi běžnou kolegialitou a něčím, co se nedá nevidět. Od té doby si víc hlídám, co je moje práce a co už vůbec není moje zodpovědnost.
