Článek
Nechci si stěžovat. Vím, že mám zdravé dítě, že jsme si mohli dovolit dovolenou, že jsme byli u moře, zatímco jiní třeba seděli doma. Vím to. A přesto se ve mně něco láme, když si na ten týden vzpomenu. Byl to náš první rodinný výlet k moři – já, manžel a náš tříletý syn. A já jsem si to malovala jako idylu. Slunce, pláž, zmrzlina, smích. Místo toho jsme zažili něco, co bych nejradši z paměti úplně vymazala.
Začalo to už na letišti. Fronta, vedro, nervózní lidi, zdržení kvůli technickým problémům. A naše dítě, které mělo jinou představu o tom, co je zábava. Pobíhalo, křičelo, odmítalo stát v řadě, chtělo „teď hned ven“, a když jsme se snažili domluvit, skončilo to záchvatem vzteku, který trval snad deset minut – ale připadal mi jako věčnost. Už tam jsem měla pocit, že se na nás všichni dívají. Že si říkají: proč to dítě nezvládnou? Proč s ním něco neudělají? A mě to bolelo. Protože jsme dělali, co jsme mohli. Mluvili jsme klidně, nabízeli hračky, zkoušeli odvádět pozornost. Ale nic nepomáhalo. A my byli v pasti.
Let byl ještě horší. Hodina a půl, která mi připadala jako půl dne. Syn se nedal připoutat, kopal do sedačky před sebou, brečel, když jsme mu nedali tablet, chtěl ven, chtěl se projít, pak se rozčiloval, že nemůže na záchod, protože tam „smrdí“. Lidi se otáčeli, kroutili hlavou, jedna paní si demonstrativně přehodila bundu přes hlavu, aby jakože „neviděla a neslyšela“. Letuška se snažila být milá, ale cítila jsem v jejím hlase napětí. A já seděla mezi mužem a dítětem a říkala si, jak se z téhle situace vykroutit. Nešlo to. Chtěla jsem zmizet. Rozplynout se. Bylo to, jako by na nás svítil reflektor a celý letoun se díval jen na nás. A přestože jsem věděla, že jsme nic špatného neudělali, cítila jsem se strašně provinile. Ne za to, co náš syn dělá – ale za to, že ho ostatní nechtějí chápat.
Po příletu jsem doufala, že se situace zklidní. Že moře a nový režim přinese pohodu. Ale opak byl pravdou. Každý den byl bojem. Syn nespal, byl přetažený, přecitlivělý na změny. Měl záchvaty vzteku kvůli maličkostem – že není jahodová zmrzlina, že vlna odplavila kyblík, že mu někdo „sedí na ručníku“. Všechno ho rozhazovalo. My se snažili zachovat klid, vysvětlovat, objímat, mazlit, být tu pro něj. Ale zároveň jsme sami byli unavení. A bezmocní. Protože když se na vás denně kouká dvacet lidí na pláži, jak se snažíte utěšit dítě, které křičí, že „tady nechce být“, těžko si v sobě udržíte klid. A i když si říkáte, že přece máte nárok být tam jako ostatní, někde vzadu v hlavě se vám ozývá ten hlas: co když ho opravdu nezvládáme?
Jsem máma tři roky. A za tu dobu jsem se naučila spoustu věcí. Ale tahle dovolená mi ukázala něco, co jsem do té doby jen tušila – jak křehká je hranice mezi pochopením a soudem. Jak málo stačí, aby se z vás v očích ostatních stal neschopný rodič. Jak rychle lidé zapomínají, že děti nejsou roboti. A že i rodič má právo být unavený, bezradný, nejistý. Že výchova není rovnice, kde když uděláš všechno správně, výsledek bude vždycky klidné, hodné dítě.
Po návratu jsem měla chuť zalézt pod peřinu. Cítila jsem selhání. Ne před synem – tomu jsme dali všechno, co jsme mohli. Ale před světem. Před těmi pohledy v letadle, na letišti, na pláži. Před tou představou, že jsme „ti s rozmazleným harantem“. A pak jsem si jednoho dne sedla, zavřela oči a snažila se vzpomenout, co bylo hezké. Byly tam chvíle. Krátké, ale byly. Když jsme společně sbírali mušle. Když jsme se smáli, že v moři plavou „pidi rybičky“. Když se mi syn schoulil do klína a řekl: „Mami, tady se mi stejně líbí.“ Bylo to všechno těžké. Ale nebylo to celé špatné.
Možná, že to největší, co mě tahle zkušenost naučila, nebylo o dítěti, ale o mně. O tom, jak moc jsem si kladla nerealistická očekávání. Jak jsem chtěla „dokonalou“ dovolenou, místo abych přijala, že s malým dítětem to prostě může být chaos. Hluk. Slzy. A že to neznamená, že jsme špatní rodiče. Znamená to jen, že jsme normální rodina. S dítětem, které má emoce. A které ještě neumí vše říct slovy.
A taky mě to naučilo, že potřebujeme o těchto věcech víc mluvit. Protože když budete číst články a koukat na Instagram, budete mít pocit, že všechny děti na dovolených jedí mango, staví hrady a smějí se jak z reklamy. Jenže to není pravda. Není vidět ten pláč po příletu, ta nervozita rodičů, ten vnitřní boj mezi „chci si to užít“ a „nezvládám to“. A právě proto tohle píšu. Protože vím, že nejsem jediná. A že i když jsme se cítili jako střed vesmíru, většina těch lidí v letadle na nás za den zapomněla. Ale my jsme si to nesli dál. A zbytečně.
Dnes bych to udělala jinak. Možná bychom si vybrali kratší cestu. Nebo jeli jinam. Možná bych víc naslouchala svému instinktu než touze „udělat si hezkou dovolenou“. Ale hlavně – byla bych na sebe mírnější. Nevyčítala bych si tolik. A nebála se říct nahlas: je to těžké. Děti nejsou příručka. A láska k nim se neměří podle toho, jak klidně sedí v letadle.
A kdyby si tohle někdy přečetla nějaká jiná máma, která má pocit, že ji všichni sledují, že nezvládá, že zklamala, chci jí vzkázat: nejsi v tom sama. Není to tvoje vina. A není to navždy. Jsme jen lidé. A děti nás to učí nejvíc. Být trpěliví. Odpouštět si. A někdy i zapomenout na představy a prostě jen být. S nimi. I když křičí. I když je to těžké. I když je to všechno jiné, než jsme si vysnili. Protože právě tehdy to je opravdové. A lidské.
