Článek
Příběh začal jako z filmu
Hned druhý večer jsem si šla sednout do malé taverny u moře. Měla jsem v plánu dát si sklenku vína a pak se projít po pláži. Jenže vedlejší stůl obsadil vysoký blonďák, který mě okamžitě zaujal. Usmál se, zeptal se, odkud jsem, a během pár minut jsme se dali do řeči. Byl vtipný, pohotový a měl ten typický dovolenkový šarm, který vás omotá raz dva. Všechno působilo přirozeně. Povídali jsme si, smáli se, prošli se po pobřeží… a nakonec jsme skončili spolu. Bylo to spontánní, vášnivé a zároveň něžné. Ráno jsme si vyměnili křestní jména, objali se a rozloučili. Neptal se na víc – a mně to v tu chvíli nevadilo.
Návrat do reality
Po návratu domů jsem byla plná dojmů. Dovolená mi pomohla zresetovat hlavu a těšila jsem se, že se vrátím do práce odpočatá. Jenže překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Hned první den přišla na poradu naše šéfová, a vedle ní seděl… on. Zůstala jsem zaraženě stát. On mě poznal taky. Jen se lehce pousmál, ale nic neřekl. Šéfová se nadšeně rozvykládala, že její syn právě ukončil studium v zahraničí a že teď na pár měsíců nastupuje do firmy, než si rozmyslí, co dál. Prý „přesně ten typ, co se rychle naučí a zapadne“. Netušila, jak hluboko už zapadnul.
Ticho bylo nejlepší řešení
Celý den jsme se tvářili, jako by se nic nestalo. Ani slovo, ani náznak. Jen občasný pohled. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. A vlastně jsem ráda. Nejspíš to oběma vyhovovalo – zůstalo to na pobřeží, tam, kam to asi patřilo. Ale někdy, když ho zahlédnu v kanceláři, musím se pousmát. Dovolená mi přinesla přesně to, co jsem hledala. Jen jsem netušila, že s sebou domů přivezu i malý pracovní paradox.
