České Bláto

O ztraceném ohni, chlapské hrdosti a generaci, která se odnaučila žít

Nedávno jsem si znovu pustil dvě staré pecky. „Jump Around“ od House of Pain a „Insane in the Brain“ od Cypress Hill. Dvě skladby, které mají i po více než třiceti letech takovou energii, že by s ní člověk mohl roztlačit vlak.

Není to jen muzika. Je v tom vztek, vzdor, drzost, sebevědomí a především něco, co se nedá koupit ani naučit na žádném kurzu osobního rozvoje. Je v tom opravdovost.

Dívám se na ty chlapy v klipech, poslouchám ten rytmus a přemýšlím, kam se z našeho života podělal ten zatracený oheň. House of Pain si postavili svou identitu na irských kořenech. Na hrdosti lidí, kteří neměli život zadarmo. A právě to mě přivádí k Irsku, Anglii, k dělnickým čtvrtím Belfastu, Liverpoolu nebo Manchesteru.

Samozřejmě nikdy nemůžu doopravdy pochopit člověka, který tam vyrostl. Nechodil jsem tam do školy, nezažil první lásku, nedostal poprvé přes hubu na jejich ulici. Neznám jejich dětství, jejich křivdy ani jejich způsob, jakým si mezi sebou vyřizují účty.

Ale něco z té mentality cítím.

Jsou to lidé, kteří se nebojí být lidmi. A někdy ani pořádnými hajzly.

V hospodě se pohádají, občas se porvou. Druhý den spolu klidně sedí u whisky nebo stojí vedle sebe ve fabrice a dřou. Neříkám, že je násilí nějaká ctnost. Není. Ale fascinuje mě ta přímočarost. Schopnost postavit se konfliktu čelem, postavit se třeba i policii, neuhýbat, nebát se vlastního názoru a především nenosit pořád nějakou zasranou masku.

Samozřejmě ani Irsko není ráj tvrdých a čestných chlapů. I tam žijí zbabělci, podvodníci a lenoši. Ale v té části jejich kultury, kterou obdivuji, je něco, co u nás zoufale postrádám.

Hrdost. Charakter. Soudržnost. A úctu k člověku, který umí vzít za práci.

A pak se podívám kolem sebe.

Do Česka. A vidím bláto. Nejsme národ hlupáků, ani neschopných lidí. Máme šikovné ruce, chytré hlavy, vynikající techniky, vědce a řemeslníky. Ale jako by nám někdo vybil baterky. Jako bychom se naučili především přežívat, nevyčnívat, nevystavovat se riziku a pokud možno všechno nějak obejít.

Hlavně mít svůj klid.

Nejlépe pracovat z domova, s nikým se nepohádat, nikomu se nepostavit, nikde se neztrapnit. A pokud by šlo vydělat peníze bez pořádné práce, tím lépe.

Není samozřejmě nic špatného na práci u počítače. Problém začíná tam, kde se z pohodlí stane životní filozofie a z vyhýbání se námaze životní cíl.

Nejhorší není, že člověk dostane přes hubu. Nejhorší je, když celý život žije tak, aby ji náhodou nedostal.

A naše politika? To je kapitola sama pro sebe.

Před kamerami se politici tváří, že jeden druhého nejraději roztrhá. Křičí, urážejí se, předvádějí boj na život a na smrt. A v zákulisí se poplácávají po zádech, domlouvají kšefty a usmívají se jako staří kamarádi.

Samozřejmě i britští nebo irští politici umějí být pokrytci. Ale v českém politickém divadle mě ubíjí především ten pocit, že skoro nikdo ničemu doopravdy nevěří. Že je všechno jen role, marketing a dobře nacvičená póza. Možná to souvisí s naší historií.

Staletí jsme se učili přizpůsobovat. Přežít mocné, přežít války, přežít okupace, přežít komunismus. Doma říkat něco jiného než v práci. Myslet si svoje, ale raději držet hubu.

A tak jsme si vypěstovali zvláštní národní schopnost: žít s maskou tak dlouho, až zapomeneme, jak vypadá náš vlastní obličej.

Jenže já nechci všechno svádět na dějiny.

Je mi dvaašedesát let, to nejnepříjemnější na celé téhle úvaze je, že když mluvím o českém blátě, mluvím také sám o sobě.

Nejsem žádný irský rváč z Belfastu. Nejsem dělník z liverpoolských doků. Jsem Čech, který tady prožil celý život. Brodil jsem se tím stejným blátem jako ostatní. Dělal kompromisy, někdy mlčel, když měl mluvit, a někdy se přizpůsobil, když se měl postavit na zadní.

A čím jsem starší, tím víc mě to sere.

Protože stále silněji cítím rozdíl mezi tím, když člověk skutečně žije, a tím, když jenom plní společensky přijatelný program.

A pak se podívám na vlastní syny.

Jednomu je osmnáct, druhému dvaadvacet. Jsou dospělí. A ještě nikdy pořádně nepracovali. Nemají holky. Nechodí na diskotéky, neprožívají žádné velké milostné průšvihy, žádné divoké výpravy. Mají partičku pěti kluků, občas si zahulí trávu a život jako by jim protékal mezi prsty.

A já na ně koukám a říkám si: Do prdele, kde je ta mladá krev?

Když jsem byl v jejich věku, byl jsem mistrem juniorů v raketovém modelářství. Létal jsem na větroních. Měl jsem za sebou vojnu, dokázal jsem se o sebe postarat, zajímaly mě holky, technika, sport, svět.

A taky jsme se rvali.

Občas prostě nějaká facka padla. Patřilo to k dospívání v prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Člověk si musel najít svoje místo, něco vydržet, něco riskovat a občas se postavit někomu silnějšímu. Nechci tvrdit, že nás rvačky dělaly lepšími lidmi. Ale rozhodně jsme se nesnažili prožít celé mládí v bezpečné vzdálenosti od života.

Dneska mám někdy chuť říct synovi: „Hele, běž na diskotéku, zamiluj se do nějaký holky, udělej ze sebe blbce, pohádej se s nějakým frajerem. Když se kvůli ní dostaneš do maléru, ještě ti dám pětistovku!“

Samozřejmě nechci, aby se pral.

Já chci, aby měl vůbec kvůli čemu riskovat.

Aby něco chtěl tak silně, že kvůli tomu vyleze ze svého pohodlí. Aby zažil odmítnutí, úspěch, pořádnou dřinu, první velkou lásku i první pořádnou životní prohru.

Protože z toho se rodí osobnost.

Ne z nekonečného vysedávání, hulení a čekání, až se něco stane.

A přitom si musím položit ještě jednu nepříjemnou otázku.

Není to také moje vina?

Nedal jsem jim příliš mnoho pohodlí? Nevychoval jsem je v prostředí, kde vlastně nemuseli o nic bojovat? A neměřím jejich život jenom metrem svého vlastního mládí?

Možná mají jiný svět. Možná v sobě mají něco, co zatím nevidím. A možná se jejich oheň teprve rozhoří.

Ale zatím ho nevidím. A jako otce mě to trápí.

Protože jim nemůžu předat svůj život. Nemůžu jim dát svoje zážitky, svoje vítězství, svoje průšvihy ani svoje první lásky a svědectví. Mohu jim jen ukázat, že život není čekárna, ve které člověk prosedí padesát let a potom dostane důchod.

Život je potřeba urvat.

Úsilím. Ne na úkor druhých. Ale odvahou, prací, vášní a ochotou občas dostat pořádnou lekci.

A právě proto se pořád vracím k těm dvěma skladbám.

„Jump Around.“

„Insane in the Brain.“

Ta muzika není žádné filozofické pojednání. Je hlučná, drzá, syrová, místy primitivní. Jenže právě v tom je její síla.

Nepředstírá uhlazenost. Neprosí o svolení. Neptá se, jestli se někomu líbí.

Prostě vtrhne do místnosti a řekne: Tady jsem, kurva! A přesně to mi v dnešním českém životě schází. Nechci z Čechů udělat národ pouličních rváčů. Nechci, aby se mladí lidé mlátili kvůli každé hlouposti. A už vůbec nechci tvrdit, že každý, kdo pracuje na počítači, je zbabělec. Chci něco mnohem obyčejnějšího. Aby chlap dokázal říct, co si myslí. Aby si stál za svým slovem. Aby se nebál práce, ženských, neúspěchu ani konfliktu. Aby dokázal podržet kamaráda a aby měl v sobě něco, co nejde přepočítat na peníze. Aby nebyl jen dobře vychovanou figurkou v pohodlném světě.

Aby byl skutečný.

Možná si Irsko trochu idealizuji. Možná si idealizuji i vlastní mládí. Jenže ten pocit, který ve mně zůstává, je skutečný. Je mi dvaašedesát a stále mám chuť žít naplno. Stále mě dokáže rozpálit hudba, pořád mě zajímají lidé, pořád chci něco poznávat, tvořit a někam se posouvat. A odmítám uvěřit, že člověk má ve dvaceti sedět na zadku a čekat, až zestárne. Protože pak se může stát ta nejhorší věc. Že jednou zjistí, že celý život prožil v bezpečí, nikoho pořádně nemiloval, za nic nebojoval, nic neriskoval a nikdy nepoznal, co v něm skutečně je. A to je podle mě mnohem horší než pár facek z mládí. Člověk nemusí být rváč, aby byl chlap. Ale musí mít v sobě něco, za co je ochoten se postavit.A jestli nám něco skutečně chybí, je to oheň.

A ten se nedá koupit, zdědit ani stáhnout z internetu.

Ten se musí prožít. „Jump Around“