Článek
Rande se Smrtí
Vstávám. Posadím se na posteli. Ještě v polospánku si jdu do kuchyně udělat kafe. Sáhnu do chlebníku a zjišťuji, že nemám pečivo. Trochu otráveně se obléknu. Musím do pekárny kousek od domu. U dveří si vzpomenu na konvici na sporáku. Jdu ji vypnout. Obuji se a otevřu dveře. Za dveřmi stojí Smrt. Leknutím zaječím a chci utéci, ale nohy mi ztuhly, vrostli do podlahy. Opatrně se zeptám: „Ty si jdeš pro mě?“ A ona odpoví: „No to jo, ale ještě máš čas.“ A zatlačila mne zpět do bytu. „Ty jsi přišla, ale to je přeci jen metafora, to si lidé tak říkají, když někdo umře, že přišla smrt.“ „Metafora? Jasně. A ta kosa, co mi tu překáží, je pravděpodobně jen symbol pro zahradnickou sezónu, že jo?“A tak jsem se seznámil se Smrtí. „Tak pojď se mnou, půjdeme pro rohlíky. Dáš si taky?“Povídám.
„Hele, rohlíkem mě neopiješ!“ „To samozřejmě ne, ale když teď půjdeme spolu, tak ať nás z toho nebolí žaludek.“ Smrt si upravila kosu, kterou měla ležérně opřenou o mou botníkovou skříň, a trochu uráženě si odfrkla. Znělo to jako suché listí padající na beton. „Žaludek mě bolí už pár století,“ namítla, ale uličnicky přitom blýskla prázdnými očními důlky. „To máš z toho, že pořádně nejíš,“ poznamenal jsem. Smrt se tomu zasmála.
„No jo, a ty dánské šátečky s pudinkem, co mají za rohem v akci, ty bych si dala. Jestli mi teda hodláš vážně nadbíhat.“ „Můžeš si nasadit brýle, děsíš mne.“
„Nevypadáš tak, jak jsem si tě představoval,“ pokračoval jsem. „Vždycky jsem myslel, že budeš vypadat jako Yoko Ono.“ Smrtka se začala strašně smát: „Tak to je vrchol, kamaráde. To jsi mě pobavil.“ „No, rádo se stalo.“ „Tak jdeme pro to pečivo.“
„Beru to jako rande,“ řekl jsem a konečně rozhýbal ztuhlé nohy. Zamkl jsem byt a vykročili jsme po schodech dolů. Cesta do večerky byla fascinující. Soused z druhého patra, pan Ješitný, nás potkal na chodbě. Normálně neuměl ani pozdravit, ale když uviděl mou společnici v černém rouchu, zbledl, upustil klíče a začal mumlat otčenáš. Smrt mu jen ledabyle pokynula kostnatým prstem: „Dneska ne, pane, dneska mám volno.“ Novák vystřelil zpět do bytu rychlostí, kterou by mu záviděl i Usain Bolt. „Takhle mi plašíš sousedy,“ a křečovitě jsem se usmál, když jsme vyšli na ulici.
„Zvykej si,“ prohodila. „Když chodíš se mnou, lidi kolem obvykle začnou přehodnocovat své životní priority. Mimochodem, to kafe doma jsi vypnul?“
„Hele, nestresuj mě.“ Dorazili jsme do obchodu a nakoupili spoustu dobrot. Potom jsme jen tak šli Prahou. Došli jsme na nábřeží a posadili se těsně k vodě. Koukali jsme na lodě a v klidu jedli.
„Prosím tě, mohla bys trochu změnit podobu? Děsíš všechny okolo, co si o mne pomyslí. Já vím, kdo jsi a proč jsi přišla.“
Smrt na chvíli přestala žvýkat šáteček a zahleděla se na druhou stranu řeky, kde zrovna projížděl parník plný turistů. Vlnky od lodi nám lehce šplouchaly u nohou. Její černá kápě v dopoledním větru tiše šustila.
„Děsím tvé známé?“ opakovala zamyšleně a v hlase jí zazněl nádech ironie. „To je moje práce, víš? Image se buduje po staletí. Kolem šli nějací kluci a ptali se jestli točíme něco na TikTok, že by si v tom rádi zahráli. Smrtka jim řekla, že si v tom určitě taky zahrají, ale o hodně let později. Začal jsem se strašně smát. Kdybych vypadala jako influencerka z Instagramu, nikdo by mě nebral vážně.“ Pak si ale povzdychla, opatrně položila zbytek pečiva na papírový sáček a otočila se ke mně. „Ale dobře. Máš pravdu, jsme na rande. A na rande má člověk… nebo bytost… snažit zapadnout,“ dodala s lehkým úsměvem, který jsem spíš vytušil, než viděl.
Kolem nás projel závan ledového vzduchu, který voněl po podzimním tlejícím listí a starých knihách. Černý plášť se začal scvrkávat a měnit barvu. Kosa, kterou měla položenou vedle sebe na lavičce, se s tichým cvaknutím složila do elegantního černého deštníku se stříbrnou rukojetí. Během pár vteřin vedle mě seděla štíhlá bledá dívka v moderním černém trenčkotu, s tmavými brýlemi a s vlasy černými jako uhelný prach. Vypadala sice trochu jako zarytá fanynka gotického rocku, ale pro obyčejné lidi už byla naprosto neviditelná. Sundala si brýle a podívala se na mě. Její oči už nebyly prázdné důlky, ale měly hlubokou, temně modrou barvu, ve které jako by se odrážely hvězdy.
„Lepší?“ zeptala se a vzala si zpátky svůj šáteček. „Yoko Ono ze mě sice nebude, ale pan Ješitný už by z toho infarkt nedostal. „Kdyby si vypadala jako Yoko Ono, tak bych věděl, že jsem v maléru,“dodal jsem. Takže… ty víš, proč jsem přišla a přesto tu se mnou sedíš u vody a krmíš mě pečivem. Nechceš se mě na něco zeptat, když už máme to rande?“
„Zajímalo by mě, jak dlouho… ne, nebudu se na to ptát. Nemá to smysl. Ty bys mi to stejně neřekla.“ „To neřekla, to by ses na všechno vykašlal a nebyla by s tebou sranda. Docela se divím, jak jsi mě přijal.“ Chvíli jsme mlčeli a koukali na vodu. Pomyslel jsem si aby ji rackové nepodělali černý kostým. Začala se smát. „Ty máš v této situaci starost o můj Outfit, to se mi snad jen zdá.“ „Hele ty mi čteš myšlenky, to není fér.“
„Už jsme se jednou viděli, když jsem měl infarkt,“ nadhodil jsem. „Tenkrát jsi trochu zuřila, že tě ošálila technika a já to přežil.“ „Ano, trochu jsem se vztekala,“ přikývla. „A proto jsem ti za trest nadělila trochu té deprese a paniky. Jenže v průběhu času ses proměnil a přijal nabídku, která přichází jednou za život. Tedy přichází často, ale ty jsi ji uviděl a neřekl NE.“
„To ano, ale za to může ON. Jen jsem ji přijal.“
Smrtka se na mě podívala: „Proto jsem přišla takto, proto sedíme u řeky a nejsme už…“
„…na,“ dokončila za mě tiše a pohledem sledovala, jak se sluneční paprsky odrážejí od hladiny. „Tenkrát jsi bojoval. Přístroje pípaly, doktoři do tebe rvali elektrošoky a já už měla ruku nataženou. Když se ti srdce zase rozeběhlo, měla jsem chuť jim ty mašiny nakopat. Ale dneska? Dneska je to jiné.“
Otočila se ke mně a v jejích temných očích se mihl hluboký, až mateřský klid.
„Většina lidí přede mnou utíká, prosí, nebo předstírá, že neexistuju. Ty jsi po vší té depresi a panice pochopil, že nejsem nepřítel. Jen konstatování faktu. A když jsi tehdy Onomu – tomu tam nahoře, nebo osudu, říkej tomu, jak chceš – neřekl ‚ne‘, přijal jsi život se vším všudy. I se mnou.“
Vzala do ruky složený černý deštník, který byl ještě před chvílí kosou, a lehce s ním klepla o zem.
„Proto sedíme u řeky. Proto jíme dánské šátečky. Zasloužíš si odchod, který nebude bolet. Žádné sirény, žádný pot, žádný strach, žádná hrůza. Jen dva lidi – no, dobře, jeden člověk a jedna personifikace konce – na procházce. Chci ti ukázat, že konec nemusí být tragédie. Není to katastrofa, jen konec kapitoly a začíná nová strofa. Může to být prostě jen… poslední kapitola skvělé knížky, kterou zavřeš s úsměvem. A teď, když už jsme si to takhle vyříkali… co máš ještě v tom pytlíku z pekárny? Doufám, že jsi vzal i nějaký ten rohlík, jak jsi sliboval.“
Usmál jsem se. Strach byl definitivně pryč. Zůstal jen klid, vůně řeky a nejzvláštnější rande mého života.
„Jasně že vzal, sliby se mají plnit,“ řekl jsem a vytáhl z papírového sáčku ještě teplý, křupavý rohlík. Podal jsem jí ho a ona si z něj s neskrývanou zvědavostí ulomila špičku.
„Víš,“ prohodila s plnou pusou, „za ta tisíciletí mi lidé obětovali ledacos. Víno, zlato, rituální tance na hřbitovech… Ale obyčejný rohlík na nábřeží? To má styl.“
Kolem naší lavičky prošel mladý pár. Drželi se za ruce a mluvili o tom, co budou dělat o víkendu. Podíval jsem se na ně a poprvé po dlouhé době jsem necítil tu známou úzkost z pomíjivosti. Moje společnice si nasadila tmavé brýle zpět na nos a sledovala je.
„Užívají si přítomnost,“ poznamenala tiše. „To je to, co většina lidí zapomene dělat, dokud mě neuvidí v mé původní uniformě. Pak už je pozdě honit resty.“
„A co budeme dělat my dva teď?“ zeptal jsem se a zmačkal prázdný pytlík od pekárny. „Předpokládám, že tvoje rande netrvají věčně.“
Smrt se elegantně zvedla z lavičky, oprášila si trenčkot od drobků a do ruky vzala svůj černý deštník.
„To netrvají,“ usmála se a poukázala deštníkem směrem k historickému centru města. „Ale den je ještě mladý. Co kdybychom se prošli starými uličkami? Znám tam pár zkratek, které v žádných mapách nenajdeš. Navíc mi dlužíš to kafe, kvůli kterému jsi původně vstal z postele.“ „Tak jdeme na kafe a ukaž mi nějaké zajímavé místo,“ řekl jsem.
Šli jsme starou Prahou, až jsme došli k vinárně U Tří housliček. Smrtka mi řekla, ať se nedivím, a vstoupili jsme. V sále seděl mladý pár a byl mi povědomý. Hodně povědomý. Vlastně tak moc, že se mi na vteřinu zase zatajil dech. Byl jsem to já. O padesát let mladší, s o trochu hustšími vlasy a bez těch hlubokých vrásek kolem očí a pusy, které mi později nadělila ta zatracená deprese. A naproti mně seděla ona. Moje tehdejší největší láska, na jejíž jméno už na stará kolena sedal prach, ale ten smích jsem poznal okamžitě.
„Co to…“ otočil jsem se s otevřenou pusou na Smrt.
Ta si jen posunula tmavé brýle na špičku nosu a spiklenecky na mě mrkla. „Slíbila jsem ti zajímavé místo, ne? U Tří housliček je silná křižovatka času. Většina lidí tudy jen projde a nadává na drahou kávu. Ale když jdeš se mnou, uvidíš věci v jiném světle.“
Mladší verze mě zrovna brala svou dívku za ruku a něco jí nadšeně vyprávěla. Vypadal jsem tak bezstarostně. Tak naivně. Neměl jsem tehdy ani tušení, co všechno mě v životě potká – ten infarkt, ty bezesné noci plné paniky, ty chvíle, kdy jsem chtěl všechno vzdát. Ani radost z narozených dětí.
„Proč mi to ukazuješ?“ zašeptal jsem a sledoval, jak můj mladší odraz dává číšníkovi spropitné.
„Aby ses na sebe podíval bez té lítosti,“ řekla Smrt a její hlas zněl v přítmí vinárny neuvěřitelně jemně. „Celé roky jsi byl rád, jak ses po té nemoci změnil. Ale podívej se na něj. Tehdy měl sice zdravé srdce, ale o životě nevěděl nic. Ty jsi ten, kdo ten příběh doopravdy odžil. Ty jsi ten, kdo našel odvahu neříct ‚ne‘. Měl bys na něj být pyšný. A na sebe taky.“
Můj mladší já se zrovna podíval naším směrem. Na vteřinu se mi zahleděl přímo do očí. Nejspíš viděl jen prázdný stůl nebo staršího pána v doprovodu pohledné dívky v černém trenčkotu. Ale na moment se usmál, jako by podvědomě věděl, že se na něj dívá jeho vlastní budoucnost. Chtěl jsem mu něco říci, něco důležitého, třeba aby nekouřil, ale smrt mi chytila ruku, abych nic nedělal. Pak zaplatil a oba odešli ven do pražských uliček.
Smrt odsunula židli u uvolněného stolu a elegantně se posadila. Černý deštník opřela o hranu stolu.
„Tak,“ luskla kostnatými prsty, které na vteřinu ztratily lidskou podobu, a na stole se objevily dva šálky horkého, dokonale vonícího espressa. „Tohle je na účet podniku. Tedy spíš na můj účet. Napij se. A pak mi povíš, jak to s tou holkou vlastně dopadlo, protože tehdy jsem u toho nebyla. Měla jsem zrovna práci jinde. Ne vždycky jde o… vždyť víš.“
„Ta holka potom emigrovala,“ hlesl jsem a prstem přejel po okraji horkého šálku. „Dva měsíce po tomhle rande. Chtěla, abych jel s ní, ale tenkrát to nebylo tak jednoduché. Tehdy jsem poprvé v životě řekl své velké ‚ne‘. Ne době, ve které jsem žil. Celé roky jsem si pak říkal, jestli můj život neskončil už tenkrát.“
Smrt pomalu usrkla kávu a zadívala se do prázdna, jako by listovala v neviditelné kartotéce lidských osudů.
„Emigrace,“ zopakovala tiše. „To je pro mě vždycky složité období. Lidé tehdy masivně měnili identity, mizeli, začínali znova. Vlastně taky tak trochu umírali pro svůj starý svět. Takže proto jsi tehdy zůstal sám s tou rodící se zvědavostí.“
„Jo,“ přikývl jsem a napil se. Káva byla hořká, silná a hřála mě v celém těle. „Zůstal jsem. Pak přišla samota, práce, rodina, radost z dětí a ten infarkt… Všechno to do sebe zapadá, co?“
„Úplně všechno,“ usmála se Smrt a sundala si tmavé brýle. V jejích očích už nebyla chladná tma, ale hluboký klid starého přítele. „Viděl jsi to sám. Ten kluk tamhle udělal svá rozhodnutí a ty jsi z nich vytěžil maximum. Prožil jsi to celé. A teď je čas jít.“ Vzpomněl jsem si na domov. Smrt se na mne podívala. „Neboj se o ně, všechno půjde dál svým přirozeným tempem.“
Dopili jsme poslední doušek. Smrt vstala, vzala svůj elegantní černý deštník a podala mi ruku. Její dlaň nebyla ledová, jak jsem se vždycky bál. Byla teplá, pevná, klidná a smířlivá.
Když jsme vyšli z vinárny U Tří housliček ven na ulici, pražské uličky už nebyly plné aut a spěchajících lidí. Všechno kolem se pomalu halilo do teplého, zlatavého světla, jako když končí ten nejkrásnější letní den. Strach i zbylá úzkost ze mě definitivně opadly. Zůstala jen čistá, lehká zvědavost, co nás čeká za dalším rohem.
