Článek
Dokud se v oknech svítí:
Ta nejdražší káva má cenu obyčejného zaklepání
Letní dny často svádějí k pohledům do dálek a k přemýšlení o tom, co bude. Někdy ale stačí jediný obraz na obrazovce, abychom pochopili, že ty nejdůležitější věci se odehrávají přímo za našimi dveřmi. Krátké zamyšlení o strachu z odcházení a o síle přítomného okamžiku.
Dnes jsem na YouTube sledoval odlétající letadlo. V představách jsem se najednou ocitl v americkém předměstí, kde podél řady domů vede široká asfaltová cesta končící na runwayi. V USA to není neobvyklé. Viděl jsem někoho, koho mám rád, jak nasedá do Piperu Seneca, poodjíždí na dráhu a vzdaluje se prostorem pryč. Letadlo zmizí za horizontem. Otočím se k jeho domu a mám najednou neodolatelnou chuť mu zavolat, aby šel ke mně na kávu. Jenže dům už je prázdný. Zůstal jen podivný pocit stesku a osamocení.
Vstal jsem od počítače, sešel schody v mém domě na Šumavě a procházel kolem dveří bytu mé maminky. V ten moment mi to došlo. Náhle jsem si uvědomil, jaké to bude, až jednou „odletí“ ona.
Až příště půjdu kolem jejích dveří, už nechci přemýšlet o tom, co bude, až jednou nastane ten definitivní odlet. Nechám strach za sebou. Mnohem důležitější je zaklepat, vejít dovnitř a dát si s ní kávu teď, dokud je její světlo ještě vidět na prahu. Ta společná káva v přítomném okamžiku, kdy světlo domova stále svítí, má totiž nevyčíslitelnou hodnotu.
„Některá letadla mizí za horizontem až příliš rychle. Proto je dobré navštívit ty, kteří jsou ještě na dosah, dokud se v jejich oknech svítí.“
