Článek
„Tak nám zavřeli do vazby krále OnlyFans,“
řekl někdo u stolu jako v románu o Švejkovi. Nikdo se neotočil. Všichni dál posouvali palcem cizí životy na svítících displejích. Jenže tenhle král už neodpoví. Koruna mu spadla do nerezového záchodu v Teplické věznici a růžové žihadlo mu odtáhla policie na odstavné parkoviště. Teď sedí v teplácích v cele a do zadku se mu zařezávají chemicky ošetřené erární trenýrky z tvrdé látky.
Vidím to takto: milý Kajumi jde ráno ze svého apartmánu k luxusnímu vozu, aby byl včas v kanceláři, kde má schůzku s další poblázněnou dívkou toužící po bezpracném životě. Ideální oběť pro Kajumovo „podnikání“. Najednou k němu přistoupí milý pán a zeptá se ho, zda je pan Kajumi. Pán se usmívá a ve světákovi nevzbudí podezření. Kajumi souhlasně kývne hlavou. Náhle ucítí tlak něčeho tvrdého do zad. Dojde mu, že je to pistole. Seběhne se ještě asi šest civilistů s modrými páskami na ruce. Všude je slyšet křik: „Policie, lehněte si na zem!“ Kajumi nechápavě čumí do prázdna a je stržen k zemi. Jsou mu nasazována pouta. A pomalu mu dochází, že se dostal do nesnází. Trochu se mu ulevuje, že to není najatá mafie nějakého rozzuřeného tatínka dívek, které vesele několik let vydíral až do úplného psychického zhroucení. Následuje poučení o právech a odebrání osobních předmětů. Kajumi musí odevzdat všechno, co definovalo jeho umělý svět. Značkové hodinky za statisíce, luxusní koženou peněženku i ten zatracený telefon, ve kterém mu ještě teď blikají stovky nekomentovaných lajků. Policie mu před očima zapečeťuje klíče od růžového Lamborghini a velitel zásahu suše poznamená, že na odstavném parkovišti mu ho aspoň nikdo neodře.
Skutečný šok ho ale čeká až za zdmi teplické věznice. V této fázi příběhu nastupují trochu odpudivé procedury, které z estetických důvodů nechci popisovat, ale z jasných důvodů chápete, že je popisovat budu. Tedy alespoň já to chápu. Po administrativních úkonech je potřeba vězně prohlédnout lékařem. Za přítomnosti vězeňského personálu se Kajumi musí svléknout a dělat dřepy za podrobného zkoumání, zdali něco nepřenáší v ampulla recti. Milý Kajumi pak stojí před lékařem a ostatními, točí se mu hlava a jako by z dálky slyší další neuvěřitelný příkaz: „Stáhněte si předkožku.“ Vězeň jako v mrákotách rezignovaně příkaz plní. Ohambí je mu posypáno kousavým práškem proti parazitům. Vlastně ho měli posypat celého. Pak je odveden do výstrojního skladu při fasování balíčku „osobní potřeby“. Místo hedvábného županu a drahého parfému dostává do ruky erární plechový hrnek, plastovou lžíci, kostku laciného šedého mýdla, co páchne po myších, zubní kartáček a jeden zubatý hřeben. K tomu zubní pasta v tubě bez potisku a drsný ručník, který pamatuje ještě normalizaci. Žádný luxus. Žádná volba. Hnědočervené páchnoucí tepláky poznal, ale namáhal si hlavu se zeleným páchnoucím předmětem připomínajícím sešité ručníky. „Co na ty trenky tak čumíte, nezdržujte mě, chlape,“ popohnal ho dozorce.
Za hlomozu katrů je veden nehostinným prostředím na celu. Ve vězení se všechno ví, tak je slyšet křik ostatních vězňů: „Vítej v bezčasí!“ a podobně. Zabouchnou za ním těžké dveře. Pár cvaknutí zámku a ticho. První, co upoutalo jeho pozornost, byl smrad. Malinké cele, do které se vejde jen patrová postel, malinký stolek a dvě židličky v rohu, vévodí malinké umyvadélko a záchod, který není oddělený dveřmi, zdmi ani plentou. Cela je nevětraná a všudypřítomný zápach dává tušit, že nastává „zocelující období“ života. V cele sedí potetovaný muž. Na pozdrav nereaguje. Vypadá podivně a budí dojem, že tiše halucinuje. Kajumi si sedá na židli bez opěradla. Jako psychopat s potřebou podnětů je malinko deprivován. Člověk zvyklý každých deset sekund dostat dávku obdivu začal po hodině ve věznici připomínat mobil s jedním procentem baterie. Už po hodině v cele nevěděl, co s „volným“ časem. Kouká po zdech a všimne si nápisu vyrytého do zdi: „Co s načatým večerem?“ A hned vedle něco, čemu nerozuměl: (Jób 3, 18). Nějaký idiot, pomyslí si, ale nedošlo mu, jaká je v tom pravda. Představoval si, co bude dělat s „volným časem“ zítra a šly na něj mrákoty.
Vězeňský pracovník, který má mladou dceru, jde zamyšleně kolem jeho cely. Zastaví se. Z kapsy vytáhne malou brožurku. Dlouze se na ni podívá. Na obálce čte: A. Einstein o deformaci časoprostoru. Jeho ústa se usmějí a v očích se rozzáří jemný záblesk. Klíče zarachotí v zámku, dveře cely se otevřou.
„Kajumi, pozor!“
Mladý muž vstane ze židličky. Povytáhne si trenýrky ze zadku a stojí.
„Kajumi, nesu vám něco k četbě na dobrou noc, ať vám ten relativní čas lépe utíká. Tady máte denní tisk.“
Kajumi zírá na obrázek. Je na něm nakreslen vlak, do kterého na konci nastupují lidé, zatímco jeho předek teprve vjíždí do stanice. Světák stojí. Začíná se mu klepat bradička. Kajumi si sedá. Nevěří svým očím. Mne si je rukama, jako by se chtěl probudit z hrůzostrašného snu. V této absurdní situaci dostane takový text. Pomalu ruce pokládá do klína a brožurka mu padá z ruky. Pak uslyší ta slova. Tichý spoluvězeň se na něj usměje, jako by ho chtěl utěšit, a řekne: „Těším se na večer.“
Kajumi cítil úder do hlavy od podlahy a zajala ho mdloba.
Oči se otevírají. Uvědomuje si, že leží. Škvírkou mezi víčky vidí ženskou postavu. „Tak sen,“ pomyslí si. Zavře víčka a slastně se protáhne.
„Kajumi, vstávat!“ řve na něj dozorce.
Náhle si uvědomí, že leží na ošetřovně a vedle něj je zdravotní sestra, lékař, velitel věznice a dva dozorci. Pod nosem ucítí pach čpavku, který ho vrátil do přítomnosti. Velitel se ptá, zdali ho spoluvězeň napadl. Kajumi to popře a zmateně mluví něco o Einsteinovi a večeru.
„O jakém večeru tu mluvíte?“
„No, spoluvězeň říkal, že se těší na večer, a já jsem si myslel, že…“
„Vy jste vážně vůl, Kajumi. Tady se na večer těší každý. Každý se chce natáhnout na postel. Sedět celý den na tvrdé židli bez opěradla a sbírat lajky z omítky je holt otrava. Dejte mu náplast a odveďte ho na celu. Kajumi, tady digitální pohádka končí. Tady začíná realita. Tak Kajumi, vítej ve světě, kde pojem času nemá vlastní limitu.“
Spáček
