Článek
Poprvé ji podráždí obyčejná otázka, co bude k večeři. Adam stojí u otevřené lednice, v ruce kelímek jogurtu. Ivona právě přišla z práce a ještě má na rameni kabelku. Odpoví, že neví. On se zeptá, jestli má něco objednat.
„Nemusíme přece každý večer dělat program kolem jídla.“
Adam zavře lednici. „Já měl jen hlad.“
Ivona ví, že neřekl nic špatného. O to protivnější jí připadá jeho klid. Ještě před několika týdny by byla šťastná, že u ní vůbec stojí. Teď by chtěla nejdřív půlhodinu neslyšet žádnou otázku.
Je jí čtyřiapadesát, vede kancelář menší dopravní firmy a osm let žije po rozvodu sama. Adam opravoval lodní zařízení v zahraničí. Vracel se na několik dnů, někdy na dva týdny. Před příjezdem kupovala lepší kávu, měnila povlečení a rušila schůzky.
Jeho zprávy četla i mezi jednáními. Když odjížděl, zlobila se, že na ni zase zbudou jen hovory z pokoje, kde mu za zády hučí televize.
„Jednou bych tě chtěla mít i na blbé úterý,“ řekla mu v létě.
Teď mají za sebou čtyři.
Nabídku v servisní firmě nedaleko jejího bytu našel sám. Plat byl nižší, ale večery a většina víkendů volné. Ivona ho povzbuzovala. Když váhal, jestli si nejdřív nepronajmout něco vlastního, připadalo jí to skoro urážlivé.
První týden ho po příchodu vítala ještě v předsíni. Jednou nechali objednané jídlo vychladnout, podruhé se dlouho smáli v koupelně, protože se tam oba nevešli před zrcadlo. Ivona kolegyni řekla, že konečně žije s mužem, který se jí líbí.
Pak si Adam přivezl zbytek věcí. Mezi její kabáty přibyla pracovní bunda, do koupelny strojek a na balkon skládací sušák. Nebyl nepořádný. Po sobě uklízel, prádlo pral bez připomínání. Ivona neměla ani nic pořádného, na co by si mohla stěžovat.
Na konci prvního společného měsíce přijde v pátek domů a najde ho u stolu nad účty. Má na sobě tričko, ve kterém spal. Zvedne hlavu a natáhne k ní ruku. Ona mu místo polibku podá obálku ze schránky.
Později ji v kuchyni obejme zezadu. Ivona se odtáhne, že krájí cibuli. Když nůž odloží, Adam už sedí v obýváku. Mohla by jít za ním, místo toho si nalije víno a zeptá se, jestli v televizi něco nedávají.
Další večer jí nic nenavrhne. Uleví se jí. Ráno se ale urazí, když vstane dřív a odejde běhat, aniž ji probudí. U snídaně mu řekne, že spolu přes týden skoro nejsou a o víkendu si zase každý dělá svoje.
„Včera jsem byl celý večer vedle tebe.“
„Vedle mě, no právě.“ Když se zeptá, co tedy chtěla, nedokáže odpovědět. Potřebovala by jeho zájem bez nutnosti hned něco nabídnout zpátky. Jenže když jí nechá prostor, sama za ním nejde.
V pondělí se v práci objeví zakázka, u které je potřeba srovnat staré podklady. Ivona se přihlásí. První dva večery opravdu pracuje. Třetí už má hotovo před šestou, ale otevře další složku. Adamovi napíše, ať na ni nečeká s jídlem.
Po příchodu najde na sporáku hrnec a na lince čistý talíř. Adam čte v ložnici. Když si k němu lehne, nabídne jí místo na svém rameni. Ivona zhasne, že je unavená. Tentokrát se jí ani nedotkne.
Ve čtvrtek si přinese z práce notebook. Když se Adam zeptá, zda to musí dodělat dnes, odpoví příliš ostře. Nechce přece, aby ji někdo živil. On jen kývne a jde do vedlejšího pokoje. Ivona přitom už několik minut čte stejný odstavec.
V sobotu jí sociální síť nabídne příspěvek agentury, přes kterou Adam kdysi vyjížděl. Hledají techniky na střídavé pobyty v Nizozemsku. Odkaz si uloží. Nejdřív si tvrdí, že kvůli penězům. Adam si po změně práce odkládá méně a pořád mluví o cestě do Portugalska.
V neděli mu nabídku ukáže u snídaně. Mluví o zkušenostech, které by byla škoda zahodit, a o tom, že tady ho nikdo pořádně neocení. Adam si text přečte a vrátí jí telefon.
„Před dvěma měsíci jsi říkala přesný opak.“
„Nemusíš přece kvůli mně dělat pod svoji úroveň.“
„A nemusím kvůli tobě jezdit pryč.“
Ivona začne vysvětlovat, že ho nikam neposílá. Jen našla možnost. Adam se zeptá, jestli by se na jeho příjezd zase těšila, kdyby odjel. Chce říct samozřejmě, ale zarazí ji, jak rychle tu odpověď má připravenou.
„Možná jsme se sestěhovali moc brzy.“
Adam odsune talíř. „Ptal jsem se tě na ten pronájem. Dvakrát. Pokaždé ses tvářila, že už s tebou nechci být.“
To si pamatuje. Tenkrát ji jeho opatrnost bolela, zatímco teď by mu nejraději řekla, že ho přece k ničemu nenutila. Mlčí. Adam sklidí snídani a odpoledne odejde. Vrátí se až po osmé.
Během dalšího týdne si prohlédne dva byty. Ivoně řekne jen to nejnutnější. Když se ho zeptá, proč si vybírá právě v jejich čtvrti, podívá se na ni. „Protože tady mám práci. Nebudu se stěhovat přes půl města, abys měla pocit, že jsem odjel.“
Při balení jí chybí jeho pracovní bunda ještě dřív, než ji sundá z věšáku. Nabídne mu, že některé věci může nechat u ní. Adam odpoví, že má v novém bytě dost místa. Ivona mu pomáhá skládat ručníky a nenachází záminku, proč některý zadržet.
„Mohli bychom se zase vídat o víkendech,“ řekne. „Třeba by nám to takhle šlo líp.“
„A od pondělí do pátku bych dělal co?“
„Co chceš. Já ti přece nechci organizovat život.“
Adam položí ručník na hromádku. „Jen bys chtěla, abych v sobotu přišel připravený a v neděli zase zmizel.“ Ivona namítne, že to zní hrozně, když to říká takhle. On ji požádá, ať mu to tedy řekne jinak. Nenapadne ji nic, co by nebyl stejný požadavek v hezčích slovech.
V den stěhování přijde z práce včas. Adam má objednanou dodávku, kamarád už čeká před domem. Ivona ho zastaví u dveří a řekne, že jí bude chybět. Poprvé po několika týdnech má opravdu chuť ho políbit. Adam ji nechá přiblížit, ale sám ji neobejme.
„Můžeš dneska ještě zůstat,“ nabídne mu.
„Teď, když odcházím?“
Vezme poslední tašku. Ivona jde s ním až před dům, ale při nakládání překáží a kamarád ji slušně požádá, aby ustoupila. Adam poděkuje za pomoc a odjede s ním. Jeho nové bydliště je tak blízko, že by tam došla dřív, než stihnou vyložit věci.
Večer má byt pro sebe. Pustí si pořad, který Adam neměl rád, a přesto ho v polovině vypne. Ve středu pak v kanceláři automaticky sáhne po další složce. Kolegyně jí připomene, že podklady už poslala včera. Ivona ji vrátí do skříně a oblékne se.
Cestou domů zahlédne Adama u obchodu. Nese nákup, přesně jako ho nosíval k ní. Na chvíli ji napadne přejít ulici a zeptat se, jestli nechce přijít na večeři. Pak si všimne, že už ji viděl. Adam zvedne ruku na pozdrav a pokračuje ke svému domu. Ivona mu zamává. Má k němu pět minut pěšky a žádný domluvený návrat, na který by se mohla těšit.
