Článek
Postavte se k zábradlí v přerovském kulečníkovém klubu a poslední partii uvidíte skoro celou. Zuzana právě mine dvanáctku. Bílá přejede půl stolu a zastaví se tak pěkně proti Evině šestce, že chlap u zábradlí už hledá v kapse klíče od auta. Šestka je rovně do rohu. Pak černá a domů.
Z tohohle místa ovšem nevidíte, jak si Eva už podruhé sáhne na zadní kapsu džínů. Taky neslyšíte, co Zuzana řekne, když se kolem ní protáhne ke své židli. Na to byste museli stát tak blízko jako Eva. Na vzdálenost, z níž je přes pach piva a vlhkých bund ještě cítit její krém na ruce.
„Dneska ti nechci zkazit večer.“
Eva se nakloní nad stůl. Šestka je opravdu rovně do rohu. Až teď jí dojde, proč je to tak protivné.
Po semifinále v Olomouci
Poprvé spolu zůstaly samy před třemi týdny, na turnaji v Olomouci. Zuzana vyřadila Evu v semifinále a pak jí u baru řekla, že nehraje fér. Myslela tím bílé šaty, které si Eva přivezla na večer a převlékla se do nich až po porážce. Podle Evy to tedy byla dost mizerná výmluva. Podle Zuzany škoda, že ji to napadlo až teď.
U výtahů se Eva zeptala, jestli takhle utěšuje každou, kterou porazí. Zuzana měla sako přehozené přes ruku a kartu od pokoje už v dlani. Řekla, že každá se na ni po prohře nedívá tak, že by ji nejradši kousla. Eva jí vzala kartu z ruky, přiložila ji ke čtečce a vrátila jí ji až nahoře, před dveřmi. Zuzana se ještě stačila zeptat, jestli Eva opravdu chce jít dál. Eva ji tehdy poprvé políbila.
Ráno se potkaly u snídaně s dalšími lidmi z turnaje. Než Zuzana stačila Evě odsunout volnou židli, někdo prohodil, že se včera po semifinále tvářila, jako by jí sebrali řidičák. Eva na to řekla, že některé prohry se nejlíp zaspí, a sedla si na druhý konec stolu. Když si šla pro kávu, Zuzana už tam nebyla.
Čtyři dny nic. Pak se Evě při placení v samoobsluze rozsvítil telefon. V Přerově spíš kde? Nezeptala se, jestli jde o doporučení hotelu. Napsala rovnou: Tentokrát u mě. A ne až z lítosti, že jsem vypadla. Zuzana na tu druhou větu neodpověděla. Na první ano, ještě než Eva stihla strčit nákup do tašky.
Karta na dvě jména
V Přerově měl klub hernu v přízemí hotelu. Eva si vyzvedla kartu ještě před registrací na turnaj a nechala na recepci připsat k pokoji Zuzanino jméno. Slečna za pultem nabídla druhou kartu. Eva už otevírala pusu, že ano, ale nakonec si vzala jen jednu. Chtěla, aby pro ni Zuzana musela přijít.
Zuzana dorazila ve svetru, ze kterého ještě táhlo listopadové mrholení. Položila si pouzdro na lavičku vedle Evy, a přestože po celé šatně bylo místa dost, rozepínala ho tak blízko, že se jim o sebe opřela kolena. Eva se nepohnula. Zuzana si prohlédla její černou košili, zapnutou až ke krku. „Dneska žádný šaty?“
„Ne. Ale jestli potřebuješ výmluvu už teď, můžu ti nějakou vymyslet.“
Zuzana položila tágo zpátky do pouzdra. „Já od Olomouce přemýšlím o tom, jak jsi mě u těch dveří nenechala domluvit. Myslíš, že potřebuju výmluvu?“ Řekla to potichu, skoro bez pohybu rtů. Eva se poprvé za celé dopoledne zaradovala, že nejsou ve stejné skupině. Vzápětí na ni pořadatel zavolal podruhé. Pořád mu nepotvrdila, že je na místě.
Domluvily se, že až dohrají, najdou se u baru. Do té doby každá po svém. Zuzana vstala a přejela Evě dvěma prsty po manžetě, jako by z ní sundávala nit. Eva pak před prvním rozstřelem přistihla sama sebe, jak hledá křídu, kterou už drží v ruce.
Šestka do rohu
Do finále se dostaly obě. Zuzana předtím vyhrála semifinále tak, že soupeře nechala třikrát za sebou vstát ze židle k ráně, na kterou neviděl přímo. Chlapík se napotřetí smál ještě dřív, než se sklonil k tágu. Evě se při pohledu na ně ulevilo. Tohle chtěla ve finále dostat taky. Ne proto, že by měla ráda trápení; prostě ji už nebavilo představovat si, jaké to bude, až jednou Zuzanu porazí.
Ještě v poslední partii ji Zuzana přinutila hrát přes mantinel, a když se Eva trefila, uznale poklepala kloubem o hranu stolu. Pak jí zůstala dvanáctka u krátkého mantinelu a žádná pohodlná cesta do kapsy. Mohla ji jen přistrčit a schovat bílou za černou. Eva tu možnost viděla už ze židle. Místo toho Zuzana zahrála pokus do vzdáleného rohu, o kterém se při troše dobré vůle dalo říct, že byl odvážný. Bílou přitom poslala přesně tam, odkud Eva mohla uklidit oba zbývající míče.
Mohla se prostě splést. Nebýt té věty.
Eva zůstala chvíli nad tágem. Kdyby šestku potopila, Zuzana by jí nejspíš potřásla rukou stejně jako komukoli jinému. Lidi od zábradlí by zatleskali a za hodinu by mohly být nahoře, samy a s vypnutými telefony. Eva po tom toužila tak bezprostředně, že se musela narovnat a otřít si dlaň do džínů. Když o kartu v kapse zavadila hřbetem ruky, napadlo ji, že by se jí pak celou noc chtělo zeptat, jestli tu dvanáctku Zuzana doopravdy zkusila trefit.
Obešla stůl. O kapsu se ani nepokusila. Lízla šestku, ta se dokutálela k mantinelu, a bílá zůstala za černou. Na dvanáctku odtud nebylo přímo vidět. Chlap u zábradlí vytáhl ruku z kapsy prázdnou.
„Tak ještě jednou,“ řekla Eva a uhnula Zuzaně z cesty.
Tentokrát bez dárku
Zuzana měla na jazyku odpověď, bylo to na ní vidět. Místo ní si vzala křídu. Změřila si vzdálenost k delšímu mantinelu a přešla na druhou stranu stolu zkontrolovat úhel. Když se vrátila, už se na Evu nedívala. Poslala bílou přes mantinel na dvanáctku a nechala ji těsně u krátké gumy. Eva teď na šestku viděla, ale prakticky jen na její okraj.
Zkusila Zuzaně vrátit totéž. V poslední chvíli do rány přidala víc síly, než chtěla. Šestka odskočila a bílá vyjela do volného prostoru. Zuzana vstala tak rychle, že židle za ní škrtla o podlahu. Dvanáctku poslala do rohu, černou do prostřední. U černé se ani nezdržela mířením. Eva tu ránu znala z vlastních tréninků; i tak ji ponížilo, jak snadná v Zuzanině podání vypadala.
Potlesk se ozval od baru a od zábradlí. Zuzana podala Evě ruku. Stisk měla pevný, krátký a naprosto stejný jako v Olomouci. Eva jí pogratulovala, dokonce se jí u toho podařilo udržet oči nahoře. Pak ji pořadatel požádal, aby zůstala na fotku. Stály vedle sebe s cenami a Eva musela odolat chuti říct fotografovi, ať si pro tu vítězku laskavě dojde na druhou stranu stolu, odkud měla tu poslední ránu tak zadarmo.
Fotku si nechala vyfotit. Tágo nechala opřené o bar a odešla do haly, kde už si lidé objednávali odvoz. Teprve tam zjistila, že svírá v ruce pouzdro, ale nemá do něj co dát.
U baru po finále
Když se pro tágo vrátila, držela ho Zuzana. „Mám ti ho dát, nebo si ho mám taky nechat vyhrát?“
Eva si ho od ní vzala. „U tý snídaně jsem si odsedla, protože by na mně všichni poznali, jak moc chci sedět vedle tebe. Ne proto, žes mě porazila.“
„Já si právě říkala, že se mnou po prohře vydržíš do rána a u snídaně už mě nemůžeš ani vidět.“ Zuzana sklopila oči k pouzdru, do kterého Eva ukládala tágo. „Chtěla jsem se s tebou znovu vyspat. A líbilo se mi, že si můžu zařídit i to, abys na mě cestou nahoru nebyla naštvaná.“
„Tak to ti vyšlo.“ Eva zavřela pouzdro. Pořád ji štvalo, kudy projela bílá v předposlední ráně. A ještě pořád chtěla, aby Zuzana udělala ten poslední krok od vedlejší stoličky k ní. Zuzana se ani nehnula. Jen se zeptala: „A ten pokoj?“
Eva vytáhla kartu, položila ji Zuzaně do dlaně a stáhla ruku. „Jo. Pořád chci.“ Zuzana kartu sevřela, ale ke dveřím se ještě neměla. Eva zvedla pouzdro z barové stoličky. „A ve středu si s tebou chci zahrát znova. V Olomouci, v sedm?“
„V osm. A jestli prohraješ, kafe ti klidně zaplatím. Zápas ne.“ Eva se nezasmála hned. Ještě u baru napsala do klubu, jestli by jim na středu v osm podrželi stůl.
Od výtahu bylo vidět na dva lidi, kteří u baru ještě seděli. Eva oba znala z Olomouce. Zuzana zvedla ruku k tlačítku, ale Eva ji chytila za rukáv a počkala, až se k ní otočí. Pak ji políbila. Jeden z těch dvou zrovna něco vyprávěl a uprostřed věty se odmlčel. Eva poznala jeho hlas. Odsunula se jen tolik, aby Zuzana mohla zmáčknout tlačítko.





