Článek
Po šesté večer se v kanceláři vypíná větrání a je slyšet, jak v kuchyňce dokapává kávovar. Běla už má kabát na sobě, ale ještě se opírá o hranu stolu a vybírá v telefonu dvě sedadla u zdi. V malém kině za nádražím dávají film, jehož název by za hodinu nedokázala zopakovat. Potřebuje jen zadní řadu a tmu, do které nikdo nepřijde s otázkou, jestli se náhodou nemá vyndat prádlo.
„Dneska tě chci svést já. Počkej, až ti napíšu kam,“ pošle Michalovi. Než dojde k výtahu, objeví se pod zprávou jeho „Tak to si počkám.“ Přečte si to ještě jednou venku na přechodu. Už dlouho se jí nestalo, že by se těšila na sex dřív než ve chvíli, kdy spolu leží v posteli. Dnes má chuť přimět ho, aby na něj myslel i on, třeba uprostřed nákupu, s rohlíkem v kleštích.
V kině je ještě skoro prázdno. Od mokré rohože táhne chlad a ve foyer voní pomerančová kůra z misky na baru. Běla si sedne k oknu a rozepsanou zprávu s adresou nechá chvíli na displeji. Má čas. Na toaletě si pak rozpustí vlasy a přejede rtěnkou dolní ret. Tenkrát seděl Michal o místo vedle, dokud mu sama neřekla, že se snad nemusí dívat na film až odtamtud. Dnes si chce dopřát i tu chvíli předtím, kdy ještě neví, jestli si přisedne.
Když vyjde od toalet, Michal stojí u baru.
V každé ruce drží sklenku pomerančové limonády. Sako si přehodil přes opěradlo židle a košili má u krku rozepnutou tak, jak ji v práci nikdy nenosí. Běla se zastaví na dosah jeho ruky. Ještě v kabátu se k němu nakloní; u límce cítí jeho vůni, která doma do rána vyprchá z polštáře. Michal sklenky položí a dotkne se jí v pase. Na okamžik má chuť ho vzít za košili a odtáhnout do sálu, i kdyby se ještě svítilo.
Pak jí v dlani zhasne displej s rozepsanou adresou.
„Jak jsi věděl, kam jet?“
„Kouknul jsem na mapu. Ta tvoje tečka seděla přímo na názvu kina.“ Podá jí sklenku a usměje se až ve chvíli, kdy ji vezme. „Říkal jsem si, že tě potěší, když budu jednou čekat já na tebe.“
Svou polohu mu Běla začala sdílet, když ji vyzvedával po práci. U kanceláří se nedalo stát a bývalo jednodušší, když viděl, ke kterému rohu už došla. Teď položí sklenku na bar, aniž se napije, a sdílení vypne. Michal se jí přes rameno podívá na displej.
„Zítra to zase zapneš?“ zeptá se. Běla zavrtí hlavou. U vstupu do sálu už kontrolují lístky a od dveří na ulici sem pokaždé, když někdo vejde, dolehne šum aut na mokré silnici. Michal se posune blíž, aby nemusel zvyšovat hlas. „Já se dívám skoro každej večer. Když jsi ještě v práci, vím, že mám chvíli pro sebe. Když už jsi na mostě, vypnu hru. Třeba ti udělám čaj.“
Běla si vybaví, jak ho občas najde ve dveřích kuchyně se dvěma hrnky a jak ji to pokaždé potěší. Myslela si, že zaslechl klíče. Jednou se cestou zastavila na kávě a čaj byl stejně čerstvý, jako kdyby mu napsala. Tehdy se jí ani nezeptal, kde byla.
„Mně přece můžeš napsat,“ řekne.
„A ty mi pokaždé odpovíš?“ Michal se při tom skoro usměje. Běla mu na vteřinu položí ruku na rozepnutý límec. Chtěla to udělat až potmě, bez řečí, a teď vidí, jak mu při tom doteku povolí ramena. „Já tě pořád chci políbit,“ řekne. „Ale polohu kvůli tomu nezapnu.“
Michal sklopí oči k její ruce. Chvíli to vypadá, že se nakloní blíž. Místo toho sáhne po saku. Běla ho pustí a ukáže mu dva lístky v telefonu. „Jsou úplně vzadu. Pojď se mnou.“
„Před chvílí jsem si myslel, že mě tam odtáhneš.“ Při oblékání saka jí rukávem přejede po hřbetu ruky. „Teď bych tam seděl a čekal, jestli se mě vůbec dotkneš. A dělal, že koukám na film.“
Běla ještě drží telefon mezi nimi, když Michal vytáhne klíčky a řekne, že pojede domů. Za sklem pak sleduje, jak na parkovišti dvakrát bliknou světla jejich auta. Na baru zůstaly dvě limonády. Na plátku pomeranče v její sklenici se ještě drží drobné bubliny.
U vstupu nabídne telefon ke kontrole. „Prosím, načtěte jen jeden.“ V poslední řadě si nesundá kabát. Když sál zhasne, přichází na okamžik přesně ta tma, kvůli které sem šla. Nechá vedle sebe sedadlo sklopené. Až když začne film, všimne si, že celou dobu drží loket u těla, aby měl Michal kam položit ruku.





