Článek
Ještě na jaře jsem si s Michalem povídala o chlapech, se kterými jsem chodila. Znal i toho, co si ke mně po třetím rande přinesl vlastní polštář a po čtvrtém mi oznámil, že na vztah nemá prostor. S Michalem se známe jedenáct let. Když mi praskla hadice pod dřezem, přijel dřív než instalatér a zůstal, dokud mi nepřestala kapat voda k sousedům. Když mi pak jednou při cestě z kina řekl, že ho mrzí, že asi nebude mít děti, napadlo mě, že s ním bych dítě chtěla. Řekla jsem mu to rovnou v tramvaji.
Na péči jsme měli tabulku
Michal mi druhý den zavolal, jestli jsem to myslela vážně. On prý ano, ale nechce se ke mně stěhovat ani se mnou začít chodit jen proto, abychom vypadali jako normální pár. To mi vyhovovalo. V práci jsem zrovna dostala na starost tým, o který jsem se dva roky hlásila. Michal bydlel deset minut pěšky a uměl si kvůli mně udělat čas i uprostřed týdne. Líbila se mi představa, že se u dítěte vystřídáme, já stihnu odpolední poradu a přitom se ani jeden nebude muset vzdát svého bytu. Co všechno by to obnášelo, jsme si začali psát do sdílené tabulky.
Přes léto se u mě stavoval skoro každou středu. Nejdřív jsme řešili, co budeme říkat rodinám, a pak už jsme většinou objednali jídlo a zůstali v kuchyni do noci. Jednou si svlékl sako a zapomněl ho na opěradle mojí židle. Ještě druhý den jsem z něj cítila jeho vůni. Napsala jsem mu, že ho má u mě, a když si pro něj další středu přišel, vzala jsem si halenku, u které jsem si normálně hlídala, jestli se mi nerozevírá. Michal se podíval. Pak mi klidně podal telefon, abych vybrala večeři. Štvalo mě, že to umí tak rychle přejít. Ještě víc mě štvalo, že jsem se na ten jediný pohled těšila celý týden.
U stolu už nešlo jen o práci
Na podzim jsme se konečně dostali k tomu, kdo by mohl omezit práci. Minulou středu mi Michal řekl, že první rok budu doma hlavně já. Prý přece můžu část věcí dělat na dálku. „Z domova můžu dělat poradu. Ne poradu a dítě.“ Navrhl, že si zkusí vyjednat volné pátky. Zeptala jsem se, jestli si kvůli vlastnímu dítěti opravdu troufne obětovat i nějaké pondělí. Zaklapl notebook a posunul ho stranou. „Aspoň nás nebude rozptylovat sex,“ řekl. Podíval se mi přitom na pusu. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli se mě snaží rozesmát, nebo vyprovokovat.
„Mluv za sebe.“ Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Na okamžik ztuhl. Když jsem se odtáhla, položil mi ruku na zátylek a přitáhl si mě zpátky. Zavadila jsem kolenem o nohu stolu a ani jeden z nás se tomu nezasmál. Zeptala jsem se, jestli by se mnou šel v pátek na rande. „Chtěl jsem tě políbit už v létě,“ řekl. „Ale nechci za rok řešit, jestli se mnou ještě chceš mít dítě, když už se mnou nechceš spát.“ Pořád mě držel za krkem. Sundala jsem jeho ruku ze svého krku. „Já zase nechci čekat, až bude dítě na světě, abych zjistila, co spolu vlastně máme. Takhle ho dál plánovat nebudu.“ Chvíli seděl naproti mně, pak si vzal notebook a odešel.
Poprvé jsme si domluvili rande
Druhý den Michal do tabulky připsal, že se v práci zeptá i na pondělky. Zrušila jsem v kalendáři naše středy, celou sérii až do Vánoc. Na potvrzení jsem musela kliknout dvakrát. Bylo mi líto, že už nebudu mít komu napsat, ať cestou vezme něco k jídlu. Pak jsem mu poslala adresu bistra u zastávky. V pátek tam budu v sedm, bez tabulky a bez řečí o dítěti. Neodpověděl. Až v bistru jsem ho uviděla za sklem, jak si ještě venku sundává sluchátka.
„Druhou večeři ti neslibuju,“ řekl, sotva si sedl. Chtěla jsem mu odpovědět, že po něm žádný slib nechci. Jenže bych lhala. V létě mi stačilo vědět, že ve středu přijde, a teď jsem chtěla, aby se na mě těšil i on. Nakonec jsem mu řekla, že mi to klidně mohl oznámit až po předkrmu. Zasmál se. Když se mě pak ptal, co si dám, přistihla jsem se, že mu koukám na pusu a neposlouchám. Bylo mi s ním dobře. A když se číšník zeptal, jestli platíme dohromady, odpověděli jsme oba najednou, každý něco jiného.





