Článek
Kapitánku dělám třetí sezonu. V našem futsalovém týmu nemáme trenéra, takže kromě klíčů od haly a upomínek za nezaplacené příspěvky mám na starosti i sestavu. Doteď se o ni nikdo moc nehádal. Klára se mnou obvykle začínala, protože umí vystřelit i ve chvíli, kdy si ostatní ještě srovnávají míč. Když nám v říjnu zařídila výhru v poslední minutě a při oslavě mě chytila kolem pasu, napadlo mě, že by tu ruku klidně mohla nechat, kde byla. Pustila mě dřív, než jsem se stačila otočit.
V pátek mě poslala domů
Minulý pátek jsme se vracely z přáteláku v Jihlavě a já Kláru vysadila jako poslední. Už cestou se mě ptala, proč na ni při rozcvičce tak civím. Řekla jsem, že jí kontroluju postavení. „Jasně. A jak si stojím teď?“ zeptala se, když jsem jí před domem podávala tašku z kufru. Nepustila popruh a já taky ne. Byla z ní cítit máta, celou cestu žvýkala, aby prý neusnula. „Mám chuť tě políbit už od října,“ řekla jsem jí. „Tak to už snad máš postavení zkontrolované.“ Přitáhla si mě za rozepnutou bundu a políbila mě. Kvůli tašce mezi námi jsme se musely obě trochu naklonit. Ani jednu nenapadlo ji položit.
Zeptala jsem se, jestli mě pozve nahoru. Na vteřinu se podívala ke vchodu, až jsem si myslela, že hledá klíče. „Dneska ne. Zítra po zápase tě zvu na drink. Co bude potom, ti teď slibovat nebudu.“ Ráno jsem otevřela sestavu a místo Kláry napsala do první čtyřky Janu. Ta si už po říjnovém zápase rýpla, že Klára by u mě začínala, i kdyby přišla v pantoflích. V baru, kam mě Klára pozvala, se po zápase občas stavuje půlka týmu. Nechtěla jsem Janě dát příležitost říct, že už ví proč. Jenže když jsem Klářino jméno přesouvala na lavičku, vzpomněla jsem si taky, jak jsem u toho kufru čekala, až mě pozve dál. Na okamžik mě potěšilo, že teď bude čekat ona, až ji pustím na hřiště.
Na lavičku si nesedla
Sestavu jsem poslala do skupiny, zatímco jsem v hale lepila páskou roztrženou síť na brance. Jana mi hned napsala: „Díky za důvěru.“ Klára přišla rovnou za mnou. „Jana začíná místo mě?“ Řekla jsem, že chci zkusit jinou čtyřku. „A včera po cestě tě to ještě nenapadlo?“ Mohla jsem u té čtyřky zůstat, ale řekla jsem jí, že nechci, aby si někdo něco spojoval s naším večerem. Podívala se na mě a zeptala se: „Takže kdybych tě v pátek neposlala domů, sedím až na tribuně?“ Chtěla jsem jí říct, že jsem na ni myslela ještě ráno ve sprše a že s tím sestava vůbec nesouvisí. Jenže první půlka byla pravda a druhá už ne.
„Jako náhradnice dneska nenastoupím,“ řekla. Měla už na sobě dres, ale do šatny se vrátila převléct. Nešla jsem za ní. Pořád jsem si ještě dokázala namluvit, že přežít jeden zápas bez ní je lepší než běžet za ní s nabídkou místa hned po hádce. Prohrály jsme o gól. V posledním střídání mi Jana poslala míč před prázdnou branku a já ho špičkou zvedla do ochranné sítě za brankou. Klára zůstala do konce na tribuně. Když jsme pak sbíraly lahve, Jana se mě zeptala, jestli příště začne zase ona. Až tehdy mi došlo, že tu zprávu o důvěře myslela vážně. Vůbec ji nenapadlo, že by se její místo v sestavě mohlo týkat někoho jiného než jí.
Příště o první čtyřce rozhodneme spolu
Před šatnou jsem Kláru chytila ještě na chodbě. „Můžu holkám říct, že jsme se líbaly?“ zeptala jsem se. „Jo. Ale řekni taky, kdy tě napadlo mě posadit.“ Tak jsem uvnitř řekla, že jsme se po výjezdu políbily, že mě Klára nepozvala dál a že jsem ji ráno vyškrtla, aby to před večerním rande nevypadalo jako protekce. „Tys mě tam teda nedala kvůli hře?“ zeptala se Jana. Držela v ruce lahev, kterou mi předtím zvedla zpod lavičky, a já si ji od ní nedokázala vzít. Navrhla jsem, ať o první čtyřce na další sobotu hlasujeme všechny. „Na jeden zápas to zkusme,“ řekla naše brankářka. Odpoledne ve skupině sama otevřela hlasování, až když všechny potvrdily, že příští sobotu můžou. Klára se vrátila do základu, Jana měla začít na lavičce.
Hned po hlasování mi Klára napsala, že večer ruší. „Včera jsem tě chtěla pozvat nahoru. Dneska bych se celou dobu hlídala, abych tě náhodou zase nezklamala.“ Rozepsala jsem jí, že příště už přece sestavu nebudu vybírat sama. Pak jsem si všimla toho svého „už“. Od hlasování neuplynula ani hodina a já ho chtěla použít jako důvod, proč by se mnou přece jen měla jít. V pondělí mi Jana na tréninku řekla, ať jí příště klidně oznámím, že hraje hůř než Klára. Hlavně ať ji nenechám ještě jednou děkovat za něco, co ve skutečnosti patřilo někomu jinému.





