Hlavní obsah

Přítel mi po operaci nosil nákup. Když mě konečně políbil, zeptal se jen: „Nebolí tě něco?“

Foto: gemini.com

Po operaci se mě Lukáš dotýkal každý den. Já ale chtěla, aby se mě jednou dotkl jen proto, že na mě má chuť. V kuchyni jsem si ho přitáhla k sobě a on mě políbil. Než jsem pustila jeho sako, už zase zjišťoval, jak mi je.

Článek

Lukášovo sako vonělo po dešti ještě dlouho potom, co ho pověsil v předsíni. Před operací jsem mu ho občas stáhla z ramen sama. Líbilo se mi, jak u toho přestal mluvit, třeba i uprostřed věty o tom, že dole zase nesvítí světlo. Po návratu z nemocnice si sako nechával na sobě, dokud neuklidil nákup.

Mně bylo devětatřicet, Lukášovi jednačtyřicet. Chodili jsme spolu třetím rokem. On bydlel v Žabovřeskách, já v Králově Poli a oběma nám to vyhovovalo. Aspoň předtím. Teď u mě trávil skoro každý večer a za těch prvních pár týdnů jsem si zvykla, že když zavolám z koupelny, odpoví z obýváku. Na to, že ke mně do ložnice chodí hlavně pro telefon, který tam nechal nabíjet, jsem si nezvykla vůbec.

Nejdřív jsem byla ráda, že zůstává

Se stomií jsem se po návratu domů teprve učila žít. První dny jsem nechtěla být večer sama. Lukáš se neptal, jestli už bych to zvládla bez něj. Přivezl si notebook, dodělával práci u mě u stolu a v koupelně mi podával, o co jsem si řekla. Někdy jsem byla protivná, když se zeptal dvakrát. Jindy jsem mu vyčetla, že se nezeptal vůbec.

Když jsem začala zase pracovat z domova, ulevilo se mi. Na videoporadě se mě nikdo neptal, jak mi je. Nadávali jsme na tiskárnu, která v kanceláři pořád brala papír nakřivo, a já si po poradě uvařila kafe a vypila ho u okna. Večer přišel Lukáš a já mu řekla, že jsem si celý den poradila sama. Měl radost. Pak se mě zeptal, jestli si zítra zvládnu taky sama nakoupit, protože by po práci rád zašel do kina. Řekla jsem, že samozřejmě. Než si zul boty, stihla jsem dodat, že je hezké, jak rychle se mu vrací jeho starý život. Do kina nešel. Ještě jsem se urazila, že kvůli mně sedí doma a je na něm vidět, že by radši seděl jinde.

V pátek jsem si před jeho příchodem rozpustila vlasy a převlékla se z vytahaného trička. Vzala jsem si černou košili, kterou mi jednou v baru zapnul až ke krku, protože se prý jinak nedokáže soustředit na to, co mu říkám. Tentokrát si všiml, že jsem přerovnala hrnky. Zeptal se, jestli na ty v horní polici dobře dosáhnu.

U lednice jsem ho chytila za sako

Vytahoval z tašky jogurty a strkal je do dvířek lednice. Stoupla jsem si vedle něj, vzala ho za klopu a přitáhla k sobě. Nejdřív si myslel, že chci projít. Pak se na mě podíval tak, že jsem zapomněla, jakou chytrou větu jsem si na tu chvíli připravila. Položil mi ruku na záda a přitáhl mě ještě blíž. Políbil mě s takovou chutí, až jsem se zasmála. Ani jsem mu nestačila říct, jak dlouho jsem na to čekala. Odtáhl se a zeptal se: „Nebolí tě něco?“

Ještě mi držel v ruce pramen vlasů. Pustil ho, až když jsem mu řekla, že se mnou od operace v posteli nebyl, takže těžko může vědět, jestli by mě tam něco bolelo. Znělo to hnusněji, než jsem chtěla. Ale taky se mi ulevilo, že jsem konečně řekla nahlas aspoň část toho, co mi běželo hlavou pokaždé, když si večer z ložnice odnášel ten zatracený telefon.

Myslela jsem, že se mě bojí dotknout

Lukáš zavřel lednici. Řekl mi, že by se mnou spal rád. Klidně hned. A že poslední dobou cestou z práce myslí na to, jak ho u dveří stáhnu dovnitř, sotva zazvoní. Jenže pak dojde k domu a kontroluje v mobilu, jestli jsem mu ještě nepřipsala něco na nákup. „Tak se mnou spi,“ řekla jsem. „Nebo mi aspoň přestaň tvrdit, že chceš.“

„A když se mi zrovna chtít nebude?“ zeptal se. „Řekneš mi, že jsem sobec, jako když ti řeknu, že ve středu nemůžu přijet?“ Ve středu měl domluvený squash s kolegou. Já mu na to napsala, že si poradím, a přidala, ať si hlavně pěkně zahraje. Pamatovala jsem si i ten smajlík. Dala jsem ho tam schválně, aby nemohl říct, že jsem protivná. Samozřejmě to poznal.

Chtěla jsem mu říct, že přece není totéž odmítnout sex a nechat mě samotnou, když se bojím, že si neporadím. Jenže ve středu už jsem si poradit uměla. Vadilo mi, že o tom rozhodl dřív, než jsem mu mohla velkoryse říct, ať si jde. On zase přiznal, že se mu někdy hodí mít v ruce tašku. Ví, kam s ní. Kdyby přišel bez ní a já se na něj podívala jako před chvílí, musel by se rozhodnout, co udělá. Já bych zas jednou musela snést, že třeba neudělá nic.

Druhý den jsem ho poslala domů

V sobotu přinesl rohlíky, vejce a sýr, který kupoval jen pro sebe. Vyndala jsem ho z tašky a chvíli ho držela v ruce. Stačilo ho dát do lednice jako vždycky a večer by se mě Lukáš zeptal, jestli má nakrájet i mně. Místo toho jsem ho požádala, aby po nákupu šel domů. A aby nečekal, že mu za hodinu zavolám, ať se vrátí. „Je to za včerejšek?“ zeptal se. Řekla jsem, že ne. Když po mně chtěl vědět, jestli své věci má nechat v koupelně, málem jsem mu řekla, ať si teda vezme všechno, když už s tím začal. Místo toho jsem mu podala sýr. Vzal si ho.

Večer mi chyběl. Nejen v posteli. Taky jsem nesnášela, že jsem musela sama vynést koš, když už jsem byla převlečená na spaní. Chvíli jsem měla otevřený náš chat. Chtěla jsem mu napsat, že na chodbě zase nesvítí světlo. Ne proto, že by s tím mohl něco udělat. Prostě bych pak věděla, kde je a co dělá. Telefon jsem položila na linku. V pondělí jsem objednala nákup přes aplikaci a ve čtvrtek ho poprosila, jestli mi cestou z práce může vyzvednout balík. Napsal, že až v pátek. Měla jsem chuť odpovědět, že to už je mi k ničemu. V pátek mi ho přivezl a já s ním ve dveřích prohodila pár slov. Dál jsem ho nezvala.

Za týden přišel s prázdnýma rukama

Na sobotu jsem ho pozvala k sobě. Nepsala jsem mu, že budeme mluvit o tom, co dál. Napsala jsem, že bych si s ním chtěla zopakovat to u lednice, jen bez té poslední věty. Odepsal, že tu by tentokrát zvládl vynechat. Za chvíli přišla ještě druhá zpráva: „A nemusíš mít tu košili. Stejně na ni myslím od pátku.“ Přečetla jsem si to několikrát. Pak jsem si ji oblékla.

V předsíni jsme se políbili hned, jak za ním zaklaply dveře. Zůstala jsem o ně opřená a cítila, jak má studené sako a jak teplý má dech. Když jsem si zouvala pantofle, automaticky mě vzal pod loktem. Odstrčila jsem mu ruku. Dost prudce na to, aby ucukl.

„Před vteřinou ti moje ruka nevadila,“ řekl. „Před vteřinou ses mě nepokoušel podržet,“ odpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mu nepokazila chuť. Narovnala jsem se a zeptala se ho, jestli chce ještě dál. Řekl, že jo. Sako jsem mu sundala sama.

Přespávat u mě nechtěl

Později si v ložnici nastavil na telefonu budík, aby stihl poslední přímou tramvaj. Myslela jsem, že je to vtip. Nebyl. Přes týden se prý dvakrát konečně vyspal a v neděli ráno si chce doma v klidu udělat snídani. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli se mnou tedy hodlá jen spát a pak si jezdit domů. Ještě před chvílí mě ale prosil, ať nerozsvěcím, že se mu ode mě nechce ani pro telefon. Moc dobře jsem věděla, že odjíždí kvůli ránu, ne kvůli tomu, jaký byl večer. Stejně mě to štvalo.

Když se oblékal, poprosila jsem ho, jestli by zítra přišel pomoct převléct postel. Vždycky natahoval prostěradlo z té strany, kde je postel u zdi. „Zítra ne, Simono. V pondělí po práci klidně.“ Už jsem měla na jazyku, že v pondělí to zvládnu i bez něj. Pak mu zazvonil budík a já jen řekla, ať si vezme sako z věšáku.

V neděli mi poslední roh prostěradla dvakrát sjel. Právě když jsem se pro něj natahovala potřetí, poslal mi Lukáš fotku vajíček na topince. Napsala jsem mu, že vypadají dobře. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem tu zprávu odeslala.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz