Kdo nás ohrožuje více? Myslivci, nebo divoká prasata?

I přes fakt, že myslivcům umožňuje a dokonce nařizuje Zákon o myslivosti 449/2001 Sb. přikrmovat zvěř v lesích a v krajině, je na čase se nad tímto diskutabilním nařízením a konáním zamyslet a učinit z něho věc veřejné i politické diskuse. O co tedy vlastně jde a proč je přikrmování zvěře, nebo spíše vyvážení krmiva a potravin do přírody problém?

Příroda by měla být pro zvěř dostatečně úživná a není důvod ji přikrmovat, či jakýmkoliv způsobem se o ni „starat“, ale myslivci to vidí jinak a dlouhodobě ovlivňují myšlení lidí v naší společnosti. Tvrdí, že zde není Aljaška, tedy divočina, a musí se v naší krajině „hospodařit“ po jejich. Myslivci chtějí za každou cenu udržovat stavy zvěře na úrovni, která jim posléze umožňuje lovit, tedy musí být zvířat více, než je úživnost dané krajiny. Zemědělci a mnozí lesníci naopak křičí, že jim zvěř způsobuje škody a požadují vyšší odstřel. Myslivci tvrdí, že přikrmováním zvěře chrání zemědělcům jejích úrodu, ale přitom je krmí tím, co v přírodě neroste, tedy zemědělskými produkty. Zvěř si zvyká na nevhodnou potravu a hlavně ztrácí potřebu ji vyhledávat ve více či méně zalesněné krajině, poněvadž mají dostatek na krmelištích. Myslivci by měli přikrmovat pouze v období nouze, což znamená vysoký sníh a mráz, ale mnozí z nich krmí celoročně nebo po značnou část roku. Tohle se děje zejména tam, kde dochází k zájmovým chovům a poplatkovým odstřelům. Nemálo mysliveckých spolků přikrmuje též z toho důvodu, aby si zvěř udržela v honitbě, což narušuje přirozenou migraci za potravou. Mnohé přikrmování označují za tzv. vnadění zvěře pro účely nalákání a odstřelu, což je další silné téma. Prostě začarovaný kruh.

Na základě historického vývoje byla myslivosti svěřena zvěř, tedy volně žijící živočichové, do „péče“. Tato „péče“ se skládá z přikrmování, tedy synantropizace zvěře, která poté otupělá se změnou chování, potravních návyků a ztrátou plachosti přichází za jistou potravou na krmeliště a vnadiště pod myslivecké posedy, odkud je střílena. Onou „péčí“ je odstřel, rádi říkají lov, který je srovnatelný s popravou přikrmované zvěře na pár desítek metrů od posedů a myslivci to považují za svoji odměnu za práci, kterou v krajině odvádí. Prostě filozofie plných mrazáků. O jakou práci se jedná? Krmit, lovit, krmit, lovit, chovat zvěř a starat se o myslivecká zařízení, to znamená posedy, krmeliště, soliska (kamenná sůl) a pítka (většinou staré zakopané vany, lavory atd.), jenž jsou umístěny opět v blízkosti posedů, takže na dostřel.

Pojďme si myslivce trochu rozebrat. Za prvé to nejsou profesionálové, ale zájmová skupina lidí, která se myslivostí zabývá až po pracovní době nebo před ní na základě složených mysliveckých zkoušek. Jacíci pohrobci socíku, pro které je myslivost historickým kultem uniformované a ozbrojené komunity bavící se lovem. Tato 88 000 lovecká základna má povoleno držet zbraně za účelem lovu a zabíjet zvířata podle dávno přežitých teorií a plánů lovu. Čas na to mají zejména myslivci důchodci, lidé jedoucí v módu generačního omylu o významu přikrmování a péče o zvěř a nechtějí slyšet opak. Myslivce pěšky, až na výjimky, v krajině téměř nepotkáte, kromě podzimních společných honů, kdy hromadně zabíjejí vše, o co se v průběhu roku „starali“, tedy o bažanty, kachny divoké, zajíce, drobnou pernatou a srstnatou zvěř, či vysokou (jeleni, srnčí, daňci, mufloni…) a černou (divoká prasata). V zimě zaváží krmivo pro zvěř a snaží se vypadat v očích veřejnosti jako dobráci pečující o trpící zvířátka, která by bez nich v tom děsivém lese přece zahynula. Dnes rádi jezdí autem až pod posed, je to jednodušší. Samozřejmostí jsou halasné naháňky na divoká prasata a hlavně nesmí uniknout žádná liška. Bum, prásk, bum, občas sundají nějakou labuť či chráněného živočicha, ale většinou se to kopne pod koberec. Někde už je zajíců tak málo, že je nestřílí a dávají jim čas se opět rozmnožit, aby je mohli později střílet znovu. Bažanty, zajíce a kachny divoké dnes ve velkém chovají ve voliérách a umělých chovech, odkud je pak neznalé přirozeného prostředí vypouští do přírody, kde jsou tato zvířata snadnou kořistí predátorů a to je problém, který řeší odstřelem „škodné“, malých šelem a dravců. V okolí bažantnic a tam kde „chovají“ a přikrmují drobnou zvěř, odnepaměti vyhlásili válku malým šelmám a dravým ptákům. Zde se často i tráví zakázaným karbofuranem (zelená kriminalita), chytá do želez (zelená kriminalita) a sklopců. Tam, kde je předmětem „zájmového chovu“ srnčí, mufloní, dančí či jelení zvěř, tak pro změnu nenávidí velké šelmy, zejména vlky a rysy. Mnozí z nich se neštítí vystřelit ani na zákonem chráněné a vzácné zvíře, které je kriticky ohrožené a opět spoléhají, že se nic nevyšetří, viz krkonošský vlk (1). To je jim však jedno, poněvadž oni mají své zájmové chovy zvěře, tedy své myslivecké zájmy, které končí u guláše, honu, naháňky či hodnocení trofejí na zdi. Navíc je taková velká šelma lukrativní a ceněnou trofejí (2). Dokonce v hodnocení trofejí mají své soutěže i výstavy a při odstřelu kapitálního kusu, jak rádi říkají, mohou získat bronzovou, stříbrnou a zlatou medaili (3). Bizár! Tato skupina lidí, jejichž fyzická zdatnost a vysoký věkový průměr není úplně v pohodě, rozhoduje o tom, jaká zvířata budou či nebudou geneticky vhodná do chovu a kdo bude vyřazen, tedy po zralé úvaze usmrcen (4). Sami myslivci udělali z myslivosti jakousi „vědu“, která se dokonce i studuje a rádi se označují za odborníky na přírodu a zvěř, dokonce rádi sami sebe označují za ochránce přírody. Ano, tohle všechno je jejich činnost v krajině, kdy tomu s oblibou říkají práce.

Pojďme si maličko rozebrat ony lahůdky, které zvěři vozí ten dobrý to lesa pán, jak ho známe ze starého socialistického seriálu „Přátelé zeleného údolí“. Pečivo?

„Asi nejméně vhodným krmivem, které lidé dávají do krmelců či do lesa, je pečivo,“ vysvětluje referent ochrany lesa a myslivosti Petr Rolinc ze společnosti Arcibiskupské lesy a statky Olomouc. „Je jedno, jestli celozrnné či sladké, obojí způsobuje zvěři závažné trávicí problémy, protože v tomto počasí i sušené pečivo záhy zvlhne a začne plesnivět,“ říká Rolinc. (Zdroj: https://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/chcete-o-vanocich-zanest-do-lesa-neco-pro-zviratka-tak-pozor-at-jim-v-dobre-vire-neublizite) „Lidé chtějí při procházkách v lese přilepšit srnkám nebo divočákům do krmelce, ale často se stává, že dají do korýtek naprosto nevhodnou potravu, třeba velký objem pečiva, zbytky z kuchyně nebo dokonce vánoční cukroví. To zvířatům způsobí zažívací problémy, možná koliku a v nejhorších případech umírají,“ říká myslivkyně Dominika Springer. (Zdroj: https://www.granule-eshop.cz/blog/na-vylet-za-zviratky–cim-krmit-srnky–jeleny-a-divoka-prasata-v-lese-a-neublizit-jim/).

Takových článků a odkazů bychom našli na internetu stovky, kde nás myslivci poučují o tom, čím zvířátka nekrmit v lesích, ale zásadní informací by mělo být prostě NEKRMIT! Samozřejmě, že to mnohde mají na svědomí neznalí lidé, ale ne vždy tomu tak je. Jak je možné, že právě oni „zelení odborníci“ takové hromady pečiva a jiné nevhodné potraviny do lesů zaváží a to i přesto, že se veřejně ví, že to zvěři reálně škodí? Nebo je to jedno, poněvadž jsou ta zvířata vnímána jako chovné kusy k odstřelu, tak jaképak ohledy na jejich trávící ústrojí? Pravděpodobně to bude člověk od člověka, či myslivecký spolek od spolku, ale i přesto by to měla Českomoravská myslivecká jednota (ČMMS) či Krajské úřady myslivosti důrazně řešit. Jedno je však jisté, myslivci chybují a nejsou ochotni snést jakoukoli míru kritiky, což z této skupiny činí problémovou komunitu, která má pocit, že si může v přírodě dělat, co chce. To se však mýlí.

Tento problém nevhodné potravy vyvážené do lesů však má své stinné a nebezpečné stránky. Co se stane s divokými prasaty, když si zvyknou na takovou pravidelnou nadílku a všude přítomné lidské pachy a pohyb vozidel v lesích, kterými jim naváží krmení? Synatropie, tedy ztráta přirozených potravních návyků a plachosti. Pokud myslivci pravidelně zaváží do lesů krmivo, ale též zbytky lidských potravin, tak lze předpokládat, že si na to divočáci zvyknou a přestanou mít z člověka přirozený respekt. Takové setkání s divokými prasaty se pak stává častější a co navíc, čuníci se nebojí vstoupit též do lidského prostoru, mnohde intravilánu. Důvod? Hádejte, můžete 3×. Prostě hledají to, co jim chutná a mají k tomu skvěle vyvinutý čich. Na vině zvýšeného výskytu divočáků není vždy přemnožení divokých prasat, ale jejich synantropizace, tedy nevhodné přikrmování a ztráta plachosti. Kdo jen maličko holduje přírodě ví, že je-li v přírodě dostatek potravy, je i více mláďat a naopak. Samozřejmě, že v tom hraje roli též zemědělství, které vytváří silné potravinové zdroje pro zvířata na polích. Myslím, že to není až tak složitá matematika, abychom si v tom udělali jasno. Málo velkých šelem a hodně potravy spojené s přikrmováním a člověkem, všude přítomnou kukuřicí a máme o problém postaráno. Někdo řekne více střílet, my říkáme méně krmit a nelikvidovat rysy a vlky. Ještě lépe řečeno, méně myslivců a více šelem v krajině.

Stejně tak jako na Slovensku myslivci synantropizovali část populace medvědů hnědých, tak u nás tito pánové se zelenými klobouky mění chování volně žijících zvířat. S touto problematikou máme přímé zkušenosti a s tím spojený odstrašující slovenský příklad. Kritická situace přišla, když dorostla generace medvíďat, které medvědice braly na zákrmová místa či vnadiště a v tomto případě je jedno, zda je to medvěd nebo divoké prase. Oba druhy zvířat jsou velcí savci, všežravci a mají výborný čich, aby si našli chutnou a z krmelišť známou potravu a přesunuli se pro ni do blízkosti lidských obydlí. Mají dostatek fyzické síly a rychlosti, aby ohrozili člověka, kterého si spojují s donáškou jídla. Čisté Pavlovovy reflexy. Když se v jejich blízkosti objeví člověk se psem a ten na ně začne dorážet, může být o problém postaráno. Na vině však není medvěd nebo divočák. Divoké a plaché zvíře to neudělá, ale synantropní jedinec bere člověka jako toho, s kým má spojenou chutnou, byť nevhodnou potravu pod posedy a v lesích. Psa bere jako konkurenci. Plachost zvířat však nevytváří odstřel, jak se myslivci mylně domnívají a rádi zviditelňují tuto teorii. Ztráta plachosti je dána přikrmováním a vnaděním zvěře, mnohde fyzicky, doslova z ruky do huby. Prostě „delivery servis“. Dokonce takové synantropní zvíře může oblíbenou laskominu při setkání s člověkem i vyžadovat a to nechcete. Právě z těchto důvodů bychom měli celou problematiku přikrmování a „pomáhání“ zvířátkům v lesích přehodnotit a konečně to přestat učit zejména děti. Kde se to děti učí? Od myslivců, v ZOO, kde se běžně krmí volně žijící druhy živočichů jako cílený program a samozřejmě od neznalých rodičů a též učitelů. Navíc tím zvířatům reálně způsobujeme zažívací potíže, poněvadž přicházejí ke krmelištím na potravu již často plesnivou, vlhkou a zdravotně závadnou. Pochopí někdy neznalá a historicky manipulovaná veřejnost, včetně učitelů a dětí ve školách, že se volně žijící živočichové musí v přírodě uživit sami bez asistence člověka? Vždyť právě zima, hlad a šelmy jsou tím důležitým faktorem, který má za úkol snižovat počty zvířat, nikoliv myslivec.

Volně žijící druhy zvířat nejsou žádní domácí mazlíčci. Budou-li v naší krajině a lesích opět vlci a rysi, nebudeme-li zvěř v zimě přikrmovat a dáme přírodě zelenou, stavy zvěře se vrátí tam, kam patří, tedy do počtů, které uživí dané prostředí. Úplně přirozeně se tím zlepší zdravotní stav zvěře, aniž by do toho zasahoval člověk. Přemnožené druhy nakonec pokosí též nemoci, kterými se příroda běžně brání. O lesy nelze pečovat motorovou pilou a o zvířata kulovnicí, ani hromadami krmiva a dokonce lidských potravin v lesích. Krajina a příroda je mnohem více než pole s kukuřicí, velkochov hospodářských zvířat a JZD. Je to systém svobodného a přirozeného života, který má svá vlastní přírodní pravidla. Dokud to nebudeme respektovat a nepochopíme to, budeme přírodě škodit a tím i sobě. Příště se podíváme na problém vnadění zvěře a to zejména na zakázané masité návnady, újediště.

Svět kolem nás se mění a s ním i pozitivnější a znalejší pohled na přírodu a divoká zvířata. To se děje díky výzkumu, vědě, moderním technologiím, terénním monitoringům i nových znalostem a my musíme být schopni přehodnotit určitá paradigmata, která škodí nejenom zvířatům, ale též nám lidem. Již se nepíše rok 1980, kdy zde byli převážně pouze myslivci. Dnes jsou zde zkušení ochránci a strážci přírody, přírodovědci, ekologičtí odborníci a environmentalisté, kteří by měli udávat tempo ochrany přírody a nutné péče o krajinu, nikoliv myslivci. Vize 30×30, tedy vytváření 30% chráněných bezzásahových přírodních území, kde necháme operovat přírodu po svém a to bez myslivosti, rybolovu, zemědělství a výstavby, by mohlo být řešením klimatické krize a obnovy funkční krajiny. Tento problém se týká České i Slovenské republiky, kde máme podobné problémy s myslivostí a jejími praktikami, byť Slováci jsou na tom nyní hůř. Dokážeme ochránit přírodu, divoká zvířata a svoji vlastní budoucnost před zájmovými loveckými skupinami, které si z přírody a krajiny udělaly hřiště a baví se „lovem“ zvířat, které za tímto účelem krmí, vnadí a synantropizují? Jak dlouho jim bude veřejnost věřit, že nás chrání před divokými zvířaty? To bude na nás všech.

(1) https://www.krnap.cz/aktuality/tz-v-krkonosich-byl-smrtelne-postrelen-vlk-s-gps-obojkem/

(2) https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/rys-pytlactvi-myslivec-sumava-celnici-klatovsko-selma.A210901_105743_plzen-zpravy_vb

(3) https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/MYSLIVOST-Straz-myslivosti/2023/Prosinec-2023/Historie-hodnoceni-loveckych-trofeji-myslivecke-v

(4) https://web2.mendelu.cz/inobio/html/skripta/Myslivost_skripta.pdf