Článek
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenější ze všech psovitých šelem a myslivci ji považují za škodnou. Dříve než se vydáme za liškami a jejich osudem, pojďme se podívat, co znamená to slovo „škodná“. Mnoho lidí si myslí, že jsou tím označena zvířata, jenž škodí lidem, ale ve skutečnosti se jedná o divoká zvířata (po myslivecku zvěř), která škodí zájmům myslivosti. Mnoho lidí nemá ani tušení, jaké jsou vlastně zájmy myslivosti, tedy pojďme si to vysvětlit. Musíme trochu do historie, ať pochopíme současnost. Nemůžeme však jít do historie příliš hluboko, poněvadž skutečný pojem lidové myslivosti zde není příliš dlouho a datuje se do poloviny minulého století a vznik Československé myslivecké jednoty se datuje do roku 1923.
První Vládní nařízení o myslivosti 127/ 1941 Sb. se datuje do roku 1941 do protektorátního Československa, kde byla myslivost formulována: „Právo myslivosti je výlučné oprávnění stíhati lovnou zvěř, ji chytati, složiti a sobě přivlastniti. Právo myslivosti obsahuje také výlučné oprávnění přivlastňovati si lovnou zvěř zhaslou, padlou a shozy paroží, jakož i vejce lovné zvěře pernaté a oprávnění ničiti hnízda nechráněných pernatých dravců.“ V roce 1947, tedy těsně po 2. světové válce prošel zákon o myslivosti 225/ 1947 Sb. úpravou. Poté procházel několika dalšími změnami (Zákon o myslivosti 23/1962 Sb., Zákon č. 449/2001 Sb.). Dle znění zákona z roku 1962 byla myslivost definována jako: „Právo myslivosti je souhrnem práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo zhaslou zvěř, sbírat shozy paroží a vejce zvěře pernaté a užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.“ V roce 2001 již myslivost předefinovali na: „Myslivost je soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolková činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků jako součásti českého národního kulturního dědictví“. I přes fakt, že se myslivost vyvíjí, tak je tento proces velmi pomalý a těžkopádný, poněvadž je postaven nikoliv na biologickém výzkumu a vědě, ale na tradicích a to ji nesmírně zpožďuje. Základní kámen myslivosti byl položen v roce 1947 a úhel pohledu mnohých myslivců se stále nezměnil. Pojďme se nyní podívat na nejzákladnější problém, který je vtloukán do hlavy nových myslivců po několik generací. Tímto tématem je „škodná“, tedy zvěř škodící zájmům myslivosti.
V roce 1947 se v Zákoně o myslivosti 225/ 1947 Sb. objevil tento výčet zvěře, která byla označena za škodnou:
Zvěř škodlivá (škodná):
srstnatá: medvěd (Ursus arctos), rys (Lynx lynx), kočka divoká (Felis silvestris), vlk (Canis lupus), liška (Vulpes vulpes), kuna lesní (Martes martes), kuna skalní (Martes foina), tchoř (Putorius putorius), norek (Lutreola lutreola), hranostaj (Mustela erminea), lasice čili kolčava (Mustela nivalis), vydra (Lutra lutra), jezevec obecný (Meles meles), veverka obecná (Sciurus vulgaris) a v bažantnicích i ježek obecný (Erinaceus europaeus),
pernatá: všechny druhy orlů (Aquilidae), sokol stěhovavý (Falco peregrinus), raroh veliký (Falco cherrug), ostříž obecný (Falco subbuteo), dřemlík obecný (Falco columbarius), luňáci (Milvinae), jestřáb obecný (Accipiter gentilis), krahujec obecný (Accipiter nisus), pilich šedý (Circus cyaneus), pochop rákosní (Circus aeruginosus), moták jižní (Circus macrourus), moták obecný (Circus pygargus), všechny druhy kání (Buteonidae) kromě káně včelojeda (Pernis apivorus), supi (Aegypiidae), výr (Bubo bubo) a sovy (Strigidae), volavka popelavá (Ardea cinerea), kormorán obecný (Phalocrocorax carbo), roháči (Podicipidae), straka obecná (Pica pica),vrána šedá (Corvus cornix), vrána černá (Corvus corone), havran (Corvus frugilegus), sojka obecná (Garrulus glandarius), krkavec veliký (Corvus corax), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes) a kavka (Coloeus monedula).
Jak vidíme, jednalo se vlastně o všechny druhy malých i velkých šelem, dravých ptáků, včetně krkavcovitých, volavek, kormoránů a pár dalších. Dokonce tam byl ježek a veverka. S tímto přístupem vznikala v Československu lidová myslivost, která vstoupila do krajiny s jasným pravidlem, že dobrá „škodná“ je mrtvá „škodná“ a tak došlo k likvidaci velmi důležitých predátorů v přírodě a destabilizaci rovnováhy v ekosystémech. Jedná se o dlouhodobý proces, u jehož zrodu je právě celonárodní výkon práva myslivosti a jeho následky pociťujeme dodnes.
Dnes máme rok 2024 a od vzniku toho zákona uběhlo 77 let a i přesto mnozí myslivci stále papouškují onu mantru o „škodné“, byť dnes se už díváme na tuto skutečnost poněkud jinak a mnohá zvířata na seznamu škodné z roku 1947 jsou přísně chráněnými druhy. Zákon o myslivosti sice prošel několika novelami, ale ona mantra o škodné se předává z generace na generaci a navíc je možné tato zvířata střílet celoročně, tedy je o zábavu a onen dobrý pocit z lovu postaráno.
Naštěstí 1. ledna 1990 vzniklo Ministerstvo životního prostředí (dále MŽP), které oddělilo ochranu přírody od myslivosti a ta zůstala logicky pod Ministerstvem zemědělství (dále MZe). Příroda tímto byla rozdělena na dva odlišné lidské zájmové sektory, byť se myslivost stále snažila a dodnes snaží prezentovat jako součást ochrany přírody, ale to už asi tušíme, že není úplně pravda. Tím prvním sektorem je svět ochrany těch zbytků ekosystémů, které zde zbyly, a biodiverzity, které stále ubývá. Zájmové chovy lovné zvěře a péče o ně zůstala v rukou myslivců, v tom světě pušek, srnčího guláše a halali. Na jednu stranu od dob minulých úžasný pokrok a na druhou obrovská chyba, poněvadž po sametové revoluci mohla být myslivost úplně zrušena jako přežitek a pozůstatek doby minulé, kde vlastnit kulovnici bylo možné pouze v případě, že jste byli spolehliví pro režim. Myslivost byla součástí socialistické Národní fronty a mnoho z myslivců byli zároveň milicionáři, tedy 100% lidé poplatní režimu. Nikdo o tom však takhle tehdy nepřemýšlel a navíc byl soudruh či myslivec, často v jedné osobě, v téměř každé rodině. V divokých devadesátých letech se však z mnohých myslivců stali regulerní pytláci, kteří se neštítili lovit ve velkém pro trofeje a maso na kšeft. Společnost plula na vlně „divokého východu“, kde co nebylo výslovně zakázáno, bylo povoleno.
Za celých 77 let zamrzlého vývoje socialistické lidové a novodové těžko formulovatelné myslivosti, však zůstala liška obecná a další malé šelmy úhlavními nepřáteli myslivců a mělo to tři důvody. Tím prvním byla touha je lovit a ve své době též poptávka po jejich krásné kožešině. Dodnes přetrvala v myslivcích touha zabíjet zvířata pro jejich trofeje, tedy paroží, preparáty šelem a ptactva, či jejich kožešinu. Jako by se v tomto odvětví zastavil čas. Dále to byl přetrvávající strach ze vztekliny, což kvitovala i veřejnost a hrůza z ní přetrvala dodnes. Tím třetím bylo přesvědčení, že liška v lese zabíjí hlavně zajíce, bažanty, no prostě drobnou pernatou a srstnatou zvěř (zájmové chovy zvěře), o kterou myslivci „pečují“ a na podzim s fanfárami střílí. U mnohých zvířat poté dochází ke vzdávání úcty formou halasného troubení na lesní roh, smekání klobouků a vsunování zálomků (větvičky) do úst mrtvých zvířat. Trochu bizár, kterému říkají myslivecké tradice, z nichž si udělali dokonce kulturní dědictví. Nejdříve někoho zabijeme pro zábavu, sebereme mu život a pak mu vzdáme poctu. Zvláštní, nemyslíte? Takové novodobé sektářství, které je spojeno se zábavou úzké skupiny lidí, s alkoholem, vulgárností a falešným chlapáctvím, kdy zbraně, uniforma a terénní auta jen dokreslují skupinu lidí, které byla svěřena do péče naše krajina a divoká zvířata v ní. Pro mnohé lidi na vesnicích je to ještě s fotbalem a dobrovolnými hasiči jediný záblesk kulturního vyžítí a jakési komunitní činnosti, která vyvrcholí na podzim společnými hony na ta přežívající zvířata, o která myslivci během roku nějak „pečovali“ formou přikrmování v zemědělské krajině plné pesticidů a herbicidů, otrávené vody, splachů z polí, dálnic a silnic v zimním období. V tomto prostředí žije ta „zdravá“ zvěřina, která je označena za biomaso. Je to ve skutečnosti smrtící hon na ty, jenž jsou přes zimu a mnohde i během roku přikrmováni, zvykali si na lidi, jejich pachy a auta, ale nikomu to nepřijde divné. Zvěř, která se rodí a líhne v krajině svobodná, je uměle přikrmována, mění se jí potravní návyky ztrácí plachost, poté je u těch krmelišť pod posedy střílena a někdo se nám snaží sdělit, že takhle vypadá péče o zvěř? Krmí, střílí, konzumují a tomu říkají myslivost, která je navíc vykonávána 88 000 členy Českomoravské myslivecké jednoty, kterým k výkonu práva myslivosti a držení i užívání brokových či kulových zbraní stačí zkouška z myslivosti, kterou udělá skutečně každý vesnický Pepík s IQ 60+. Žádné psychotesty, žádný základní IQ test, v mnoha případech nulová fyzická zdatnost, věková hranice je limitována smrtí, ale všichni mají povolení zabíjet zvířata a zkoušku z myslivosti považují za „zelený diplom“ hodný Harvardu. Vraťme se však k jejich obětem.
Mnohá z ulovených zvířat, zejména pernatá zvěř jako bažanti a divoké kachny, končící na výřadu plných mrtvolek, nejsou ani konzumována a použijí se jako újeď, tedy nelegální masitá návnada, na další lov a nebo se ti bažanti či kachny prostě zakopou nebo spálí, poněvadž kdo by to plné broků konzumoval? Jaká je tedy ve skutečnosti činnost myslivců? Zjednodušeně řečeno starat se o myslivecká zařízení jako posedy, krmelce a přikrmovací zařízení, o myslivecká políčka pro zvěř, střílet dle loveckého zákona a kalendáře, zbavovat honitbu „škodné“ zvěře, na podzim uspořádat nějaký ten myslivecký ples, svatohuberstvou mši s obětinami zvířat až pod oltář v kostele a samozřejmě hony. Společný lov a s tím spojená poslední leč, tedy bujará zábava v kruhu přátel lovu. Důležité je také „vzdělávat“ děti a sdělovat jim, že myslivec se přece stará o zvířátka, aby v lese v zimě netrpěla a zbavuje života po zralé úvaze jen ty nemocné. Této pohádce o hodném myslivci však věří nejen mnohé děti, ale i dospělí a jakoby se báli otevřít oči. Cílem je však přilákat mládež k zájmu o myslivost a rekrutovat tak nové adepty, poněvadž i myslivcům je jasné, že jim hrozí vyhynutí na základě nezájmu ze strany nové generace.
Vraťme se k nebohé lišce. Tohle zvíře dostalo v naší společnosti doslova Černého Petra. Žije v norách, kde rodí 3-6 liščat, dožívá se až 8mi let, nikdo přesně neví kolik je v Česku lišek, ale ročně se jich uloví kolem 100 000 jedinců, z nichž je drtivá většina zastřelena, chycena do sklopců, otrávena a též sražena na silnicích. I přes fakt, že zde nebyl od roku 2002 zjistěn jediný případ vztekliny u lišky, tak dodnes žijí mnozí lidé v panice a věří, že právě myslivci nás před touto nemocí chrání likvidací zlých a nebezpečných lišek. Myslivci se zároveň pasovali za jediného nepřítele lišek, poněvadž všechny jejich přirozené nepřátele u nás historicky vyhladili, tedy zejména vlky a rysy. Lišku však dokáže ulovit též orel a výr. Za posledních 20 let se v Česku počet šelem a dravých ptáků zvedl, což je dobrá zpráva a dílo ochranců přírody, nikoliv myslivců. Stejně tak se vrací postupně do krajiny rysi i vlci, ale v cestě jim stojí opět někteří „přátelé zeleného údolí“, chovatelé hospodářských zvířat a vyděšená veřejnost, zejména na vesnici. Pořád dokola. Strach, strach a strach, který je spojený s nenávistí, pověrami a hospodskými báchorkami, které se šíří rychlostí blesku.
Norování lišek
Norování lišek je myslivci bráno jako jeden z „tradičních“ způsobů lovu lišek a to zejména v době mláďat, kdy vybijí celou liščí rodinu. Tento způsob lovu je krutý, ale ještě krutější je trénování loveckých psů, norníků, na živých liškách v jejich tréninkových centrech v umělých norách, kde se dokonce udělují ocenění psům i jejich majitelům. Takový pes složí zkoušky z norování a je způsobilý k této činnosti. Tento „trénink“ je kontaktní nebo nekontanktní, ale v obou případech je to kruté zacházení s liškami, které lze jednoznačně označit za týrání zvířat, ale náš zákon na lišky opět nepamatoval a je prošpikován výjimkami, které jdou na ruku myslivosti a jejím zájmům. V jiných zemích je tradicí „hon na lišku“ s velkým množstvím psů a lovců na koních, což se týká zejména britských ostrovů. Tedy liška je vítanou obětí lovců nejenom v České republice, ale i jiných zemích a to též díky své kožešině, která je paradoxně prokletím mnoha vzácných a nádherných zvířat.
Již delší dobu se čeští ekologičtí aktivisté ze Svobody zvířat snaží o zákaz norování a pojďme se nyní podívat, čeho tím dosáhnou. Nutno podotknou, že jejich snahu považuji za správnou a velmi bych si přál, aby to prošlo změnou legislativy a zákona. Mám však obavu, že to vyřeší jen ten problém norování a to ještě bude muset být kontrolováno v terénní akci. Tedy za prvé pokud dosáhneme na zákaz norování, tak to neznamená zákaz lovu lišek, takže myslivci je budou dále střílet, chytat do sklopců, či je budou mnozí nelegálně trávit jedy, zejména karbofuranem. Navíc pokud myslivec zastřelí matku lišku, tak liščata pojdou hlady v noře. V případě, že budou liščata odrostlá, stane se problém, kdy začnou bez mámy lovit jednodušší kořist, tedy šup do nezabezpečeného kurníku. Když travič nastraží otrávenou návnadu, tak liška odnese „smrtící kořist“ a pokud to stihne k noře, tak se tam otráví všichni a na nich další predátoři, zejména draví ptáci, pokud zůstane liška mrtvá před norou. Když se matka liška chytí do sklopce, opět liščata zemřou hlady. Když se chytí lišče do sklopce, zemře hlady ve sklopci, což je sice nelegální a je to považováno za týrání zvířat, ale kdo to zkontroluje v terénu v loveckých revírech? Touto činností se prozatím zabývá pouze jediná organizace v Česku a to spolek Justice for Nature a jeho profesionální výjezdový tým Prevence environmentální kriminality, zvaný PEK. Těm lze takové nálezy hlásit na email: pek@justicefornature.org nebo na telefon +420 733 744 277. Od prosince 2024 bude v provozu též mobilní aplikace pro Android s názvem: Spravedlnost pro přírodu - Hlášení nálezů. Pokud by se přidali další lidé, včetně ekologických aktivistů, ochranářů, strážců přírody, ornitologů, skautů, či ČSOP, mohlo by to fungovat a to i včetně kontroly norování, pokud by se to podařilo zakázat.
Tedy rozhodně vnímáme pozitivně boj za zákaz norování lišek jako poukázání na krutost myslivců vůči zvířatům, volně žijícím živočichům, ale nebude to mít vliv v tomto znění na omezení lovu lišek. Myslivci si postaví posedy v blízkosti liščích nor, či před remízky s norami a budou je střílet i s liščaty. Budou lišky vnadit k posedům (nelegální používání masitých návnad) a zde je budou střílet, což se i děje. Zde by muselo dojít k hájení lišek v době mláďat, ale to je další dlouhodobý boj s legislativou a politikou, o 88 000 myslivcích nemluvě.
Myslivci mají navíc podporu u chovatelů drobného hospodářského zvířectva, kteří též bojují s liškami a snaží se je likvidovat odchytem do sklopců či trávením. Samotná vesnice odmítá lišky, poněvadž faktem zůstává, že lišky v době liščat rády zajedou lidem do kurníků a tak si u lidí vysloužily stejnou nenávist a zášť jako u myslivců, kteří si zase pro změnu chrání své zájmové chovy drobné pernaté a srstnaté zvěře. Mnozí vesničané, když chytí lišku do sklopce, tak ji dají myslivcům a ti na ní trénují lovecké psy. To, že liška ročně uloví kolem 9 000 - 11 000 hrabošů na polích, to už nikdo nevnímá, poněvadž to by museli uznat, že se jedná vlastně o zvíře pro zemědělce užitečné, ale poněvadž je celá řada zemědělců na vesnici zároveň myslivci, nebo se minimálně znají, tak vesnice táhne za jeden provaz proti liškám, až na světlé výjimky.
Městský ekologický aktivismus si dost často neuvědomuje, že musí začít vzdělávat především vesnici a ne města, byť ve městech se dělá lepší agitace a snadněji se sbírají podpisy pro petice, jenže dokud to nepříjmou lidé na vesnici, nic se nemůže změnit. Pokud myslivci rozhlásí, že jsou lišky přemnožené, což tvrdí stále, tak se lidé leknou hrozby vztekliny a ztrát na slepicích a jiné drůběži, tedy marnost. Chápu kampaně ve městech, poněvadž je třeba velké množství podpisů pro politický boj, ale jak říkám, o osudu lišek nakonec rozhodují lidé na vesnicích ruku v ruce s myslivci a zákon ne vždy respektují. Ochránci přírody zde tahají za kratší konec provazu, poněvadž na straně myslivců stojí jejich myslivecký zákon a z něho plynoucí povinnost lišky, jakožto „škodnou“, likvidovat a navíc jsou o tom přesvědčeni, že dělají správnou věc. Zákon o ochraně přírody a krajiny na lišky vůbec nepamatuje a neřeší to, což je náš ochranářský bizár, kdy nejsme schopni chránit šelmy, jakožto klíčové predátory v krajině a důležitý prvek potravního řetězce, jenž reguluje přirozeně počty hlodavců, býložravců atd.
Ve vztahu k rovnováze v krajině, je nutno podotknout, že nemohou být v krajině nejvýše postavenou šelmou v potravním řetězci lišky, poněvadž liška prostě není vrcholový predátor. Je nutností, aby se vrátili vlci, jakožto přirozený lovec lišek. Pokud totiž nebude mít liška přirozeného predátora nad sebou, může se skutečně přemnožit a příroda ji bude redukovat nemocemi a to v současnosti zejména prašivinou, kterou se však může nakazit i vracející se vlk, což se i děje. Není to jednoduchá situace, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prostě chybí rovnováha v přírodě a člověk ji udržovat jednoznačně neumí, což nám za 77 let výkonu práva myslivosti pánové v zelených kloboucích dokázali!
Musíme si uvědomit, že žijeme ve velice zkulturněné, nestabilní a ekologicky rozvrácené krajině, kterou po celá desetiletí ovládá početná zájmová skupina lidí, které prostě baví střílet po zvířatech a berou to jako odměnu za svoji celoroční „práci“. Dokonce to reálně považují za způsob péče o zvěř a pletou si lesy a krajinu s prasečákem a velkochovem hospodářských zvířat. Dokud se nevrátí do krajiny vlk v dostatečných počtech, což se vzhledem ke slabosti naší MŽP ČR i státní ochrany přírody a silné chovatelské, zemědělské a myslivecké lobby, včetně vyděšených lidí, asi jen tak nestane, tak budeme muset hledat řešení, jak dál.
Za mně osobně je třeba se maximálně zasadit o návrat vlků do krajiny a udělat vše pro jejich ochranu a to zejména v terénní akci, musíme odhalovat nastražená železa, drátěná oka, trávení zvířat jedy, masitá újediště, na kterých jsou právě šelmy loveny a pracovat na skutečně důležité změně zákona, který oslabí zájmy myslivosti a výrazně posílí ochranu přírody, včetně její strážní služby. Mimořádně významná je osvěta ve vesnicích a vzdělávání ve školách. Klíčovou roli sehrávají média a to pozitivní i negativní. Každá organizace může dělat to, co skutečně umí, ale měly by táhnout na pilotním tématu za jeden provaz, jinak není šance uspět. Ochrana přírody se musí sjednotit a vytvořit plnohodnou celostátní organizaci, která vyváží počet a zájmy myslivců.
Vše je závislé na veřejném mínění a na schopnosti šířit osvětu do společnosti s nutnou vzdělávací a osvětovou intervencí na českou a moravskou vesnici, kde bude bitevní pole nejostřejší. Pevně věříme, že se to začne měnit s výměnou mladé generace, která už se tomuto zelenému „koníčku“ věnovat nebude a již nepřijme zabíjení zvířat jako zábavu. Doufejme, že už věřit děsivým pověrám o šelmách a strachu z nich, jako jsme tomu stále svědky. Teprve potom se začne vracet rovnováha do krajiny, ale to ještě chvíli potrvá.
*Autor je absolvent střední lesnické školy v Trutnově, kde maturoval též z myslivosti, pochází částečně z myslivecké rodiny a posledních 15 let se věnuje přímé terénní ochraně přírody na mezinárodní úrovni. Po absolvování lesnické školy se myslivosti nikdy nevěnoval, poněvadž nabyl přesvědčení, že se nejedná o činnost prospěšnou krajině ani volně žijícím živočichům. Čerpá z dlouholetých zkušeností, kdy se jeho organizace Justice for Nature (dříve Prales dětem) zabývá ochranu ekosystémů a biodiverzity (od roku 2009) a problematikou environmentální kriminality a odhalování pytláctví ve světě (od 2013) a v České republice (od 2020).
