Kruté a nelidské zacházení s krokodýly na Sumatře

„Davová psychóza ovládla přítomné lidi. Obstoupili klec s chyceným a za tlamu přivázaným krokodýlem mořským a jeden z mužů ho polil olejem a zapálil. Lidé jako by nevnímali, co způsobují, zatímco před nimi se zmítal v bolestech nebohý ještěr v plamenech. Vzduch pročpěl zápach hořící kůže a masa. Nejdříve jsem nemohl uvěřit, co se stalo, ale v dané situaci nebyla šance pomoci“, vzpomínal environmentální novinář Ronie a jeho oči se zalili slzami vzteku. „Měl jsem jediný úkol, zdokumentovat to a najít cestu, jak s tím jít ven.“

Setkání s environmentálním aktivistou a žurnalistou Roniem Rahendrou na Sumatře pro nás byla zajímavá zkušenost a noční můra zároveň. Tento příběh se odehrál ještě před covidem v době, kdy jsme na Sumatře v provincii Aceh budovali projekt Blue Life na ochranu korálových útesů a podmořského světa v souostroví Pulau Banyak. Součástí naší mise byla též protipytlácká hlídka Blue Patrol, která chránila kladiště mořských želv na ostrově Bangkaru. Naše základna a plážový kemp ležel na ostrově Sikandang, pomyslný to ráj na Zemi.

Jednou z oblastí mimo souostroví Pulau Banyak, která nás obrovsky zajímala a doslova přirostla k srdci, byly singkilské mokřady a unikátní rezervace Singkil Barat Nature Reserve, která se nachází na západním pobřeží Sumatry. Tato rezervace je tvořena tropickými sladkovodními mokřady a je omývána Indickým oceánem. Ronie nám sdělil, že je to místo hodné ochrany a je pod obrovským tlakem ilegální těžby stromů, a to i přes fakt, že zde žijí orangutani sumaterští. Co nás však na této oblasti fascinovalo nejvíce, byli krokodýli mořští, jenž obývali kalné vody velké řeky, a čím blíže to bylo k oceánu k deltě, tím byli větší. Naopak v úzkých říčních ramenech černých rašelinných vod žili menší krokodýli a ukrývali se zde před dospělými obry. Ti největší z nich měli více než pět, možná šest metrů. Nebylo jednoduché je pozorovat a byli velmi senzitivní na lodě a hluk motorů, zejména změnu otáček. Stačilo malinko ubrat nebo přidat plyn a jejich mohutné tělo se svezlo po bahnitém břehu a zmizelo v hnědé vodě. Asi věděli proč. Mnozí lidé je nenáviděli a to zejména proto, že čas od času nějaký krokodýl sežral někoho z místních, jenže oni se k nim chovali úplně bez respektu a znalostí schopnosti predace tohoto mimořádného živočišného druhu, který je takový Tyranosaurus Rex současnosti. Respekt k těmto plazům je skutečně na místě.

Naše fascinace krokodýly mořskými nás přivedla k zahájení jejich monitoringu ve spolupráci s místními Darmou a hluchoněmým Mustafou, který měl neuvěřitelný šestý smysl a rozuměl spíše zvířatům, než-li lidem, kteří ho ponižovali a odmítali. Těžký život. Darma byl naopak organizačně velice schopný a hlavně odvážný muž, který Mustafu chránil a dával mu práci. Oba měli hluboký vztah k přírodě a její ochraně. Byl to fajn tým. Společně jsme monitorovali s fotopastmi mořské krokodýly, což byl neuvěřitelný zážitek a zkušenost. Na jedné z fotopastí byl obrovský asi 5,5metrový krokodýl mořský a na jiném záběru vylezl na břeh před fotopast asi čtyřmetrový krokodýl, který nám přímo před fotopastí zařval jako lev. Na těchto výpravách jsme byli vždy velmi opatrní a nikdy nás nenapadlo se ve zdejší řece koupat, ani si v ní máchat nohy. Při pozorování místních lidí jsem vždy trnul, jak ke krokodýlům přistupují a nechovají k jejich síle žádný respekt a běžně si v řece umývali vlasy a na některých místech se i koupali. Jen pár set metrů přes řeku ležel na bahnité pláži obrovský krokodýl a lidé nic. Překonat pro krokodýla mořského takovou vzdálenost byla minimální námaha, ale lidé nedbali varování. Vždy jsme si říkali, jak je možné, že nemají z krokodýlů obavy a říkali si, že vědí co dělají. Nevěděli.

Jednoho dne jsme se dozvěděli, že krokodýl stáhl do vody a sežral někoho z místních lidí. V celé vesnici zavládla panika, hněv a nenávist volající po honu na krokodýla sílila. Poprvé v životě jsem viděl hysterický a krutý dav volající po zabíjení. V ten nedělní den jsme právě odjížděli z této oblasti a vraceli se do naší pralesní rezervace Green Life na Severní Sumatře. Měli jsme před sebou celodenní jízdu autem a nebyl čas otálet.

O více než měsíc později jsme se vraceli přes Singkil zpět na náš projekt Blue Life do souostroví Pulau Banyak a po cestě jsme navštívili opět Ronieho a já se ptal na krokodýlí problém. Ronie nás pozval k sobě domů a přinesl počítač. Sdělil mi, že mi musí něco ukázat a pokud budu chtít, abych to jednou zveřejnil. Nejdříve jsem nevěděl, co to je a ptal se, proč to jako novinář nezveřejní sám? On odpověděl, že má strach. Poté se rozsvítila obrazovka pomalého notebooku a on připojil harddisk. To, co se objevilo na obrazovce, mi doslova vyrazilo dech. Na počítači se objevil neuvěřitelný výjev, který byl jako ze zcela jiné doby. Lidé krokodýla mořského chytili a svázali v kleci. Rozzuřený dav volal po pomstě. Ta scéna byla jako ze zlého snu, doslova jako ze středověku, kdy lidé volali po smrti a zabíjení. Temnota v přímém přenosu v 21. století. Chápal jsem, že jsou lidé zoufalí ze ztráty svého příbuzného, ale tohle bylo moc. Kdyby krokodýla rychle usmrtili, ale oni chtěli veřejně to zvíře lynčovat! Najednou se objevil muž s PETkou hořlavého oleje, polil zvíře a zapálil. Z prostoru náhle zmizela lidskost. Dav to pozoroval, komentoval a točil na své mobilní telefony. Dospělí muži i ženy, děti, prostě všichni u toho byli a nikdo neřekl „dost, to stačí“. Krokodýla opakovaně polévali hořlavinou a upalovali ho zaživa. Smrt však nepřicházela a zmítající se prehistorický tvor se trápil v kleci přivázaný za čenich. Člověk vždy věděl, že smrt upálením je strašná, ale pro krokodýla to byla nekonečná muka. Žádné udušení, žádné bezvědomí, nic? Kde byla policie, či rangeři z BKSDA, kteří by krokodýla střelili z milosti do hlavy? Byli tam vůbec? Nevím! Možná věděli, že je těžké zastavit lynčující dav.

Seděl jsem před počítačem a nemohl mluvit. V krku jsem měl hořkou a žhavou kouli, která mi bránila mluvit, neviděl jsem přes slzy v očích a můj mozek nemohl pobrat tu lidskou krutost, to lidské zlo toužící po krvi a bolesti druhého a je jedno, zda je to člověk, nebo zvíře. Ronie sledoval mé reakce a jen smutně pokrčil rameny a sdělil, že to byl jeho nejhorší okamžik bezmocnosti, jaký zažil, poněvadž věděl, že nemůže nijak pomoci nebo by riskoval hněv davu i na svoji osobu a kdoví, jak by to dopadlo. Se slzami v očích mi říkal, že se stydí, že nenašel odvahu jednat, ale prostě to nešlo. Chápal jsem ho a nevím sám, jak bych se v dané šílené situaci zachoval já. Nebyl jsem v roli soudce. Stáhl jsem si video na svůj disk a slíbil, že jednoho dne toto video uvidí veřejnost a ten čas právě nadešel.

Jednou se do Singkilu vrátíme a pojedeme se podívat na krokodýlí řeku. Vezmeme člun a vyplujeme zjistit, zda tam ještě stále žijí ti úžasní mořští krokodýli, kteří jsou klenotem zdejší přírody a zaslouží si ochranu. Setkáme se opět s Darmou a Mustafou? Místní lidé nemají ani tušení, jak by v rámci ekoturistiky mohli na existenci krokodýlů profitovat, ale jejich mentální nastavení a vnímání zvířat jim nedovoluje to pochopit. Vidí v krokodýlech jen zlo, monstra, ďábly, příšery, které čas od času stáhnou do vody jejich hospodářská zvířata nebo i člověka. Nechápou, že sdílejí životní prostor se zvířetem, které je dokonalý predátor, doslova prehistorický ještěr a právě člověk se musí přizpůsobit jeho prostředí, nikoliv naopak. Není jediným řešením vše, co je silnější a dokonalejší než my lidé zabít a vyhladit, nebo ano? Doufám, že nikoliv!

Doufejme, že už nežijeme mentálně ve středověku ve vztahu ke zvířatům, byť o tom někdy silně pochybuji. Stačí se podívat na lidské myšlení a situaci na Slovensku týkající se medvědů, nebo vlků v Česku. Dokážeme někdy pochopit, že velké šelmy, krokodýli a žraloci jsou důležitou součástí biodiverzity a ekosystémů, že je naší povinností tyto druhy zachovat a chránit před lidmi, kteří tyto souvislosti nechápou nebo chtějí ze zabíjení zvířat profitovat? Máme před sebou možná poslední desetiletí, abychom tyto druhy zachovali pro budoucnost a to bude vyžadovat obrovské úsilí nejen v terénní ochraně přírody a daných zvířat, ale též na poli vzdělávání dětí a osvěty veřejnosti.

Je to na každém z nás.

www.justicefornature.org