Článek
Před týdnem jsem čekal na kuřimském nádraží na vlak a přitom jsem si na vývěsce prohlédl program zdejšího kulturního domu. Zjistil jsem, že za celý duben tam nebyla ani jedna přednáška či beseda o přírodě a její ochraně. Veřejnost je krmena hudebními koncerty, divadelními představeními, cestovatelskými přednáškami, či sportovními kláními. Naše celebrity nemají vztah k přírodě nebo ho mají hodně pokřivený. V televizi se téma přírody smrskává do tendenčních dokumentárních filmů o tom, kdo má větší zuby a kdo je nebezpečnější, v rádiích o přírodě neuslyšíte téměř vůbec nic a v hlavních zpravodajstvích absolutní nula.
Pokud se někde objeví nějaká informace o životním prostředí, tak to má katastrofický nádech nějaké nehody spojené s únikem nebezpečných látek, či požárem, kdy se stejně řeší hrozba pro člověka, nikoliv pro přírodu či divoká zvířata. Nejčastější informací o zvířatech, které proletí éterem, jsou zprávy o narozených zvířátkách v ZOO, či o psech a kočkách. Volně žijící zvířata jako by neexistovala a nebo jsou spojena s autonehodou, škodami nebo nebezpečím. Jak je to možné, že jsme jako společnost ve vztahu k přírodě takto odtažití a nesnášenliví?
Úkolem nás starších je ukázat dětem cestu k ochraně přírody. Pokud to neuděláme , nebudeme mít nástupce, kteří by i po nás chránili divočinu.
Výchova a vzdělávání selhává na celé čáře
Většina lidí si získává vztah k přírodě již v dětství a to hlavně díky atmosféře v rodině. Běžná rodina do přírody nechodí a když už, tak se jedná o environmentálně nulový výlet, kdy jde o procházku, oběd v restauraci a zmrzlinu. Lidé většinou míří za kulturními a historickými památkami, nikoliv za přírodou. Pokud už vyrazí, jedná se o následování turistických cílů, výhledů a jiných atrakcí v krajině. Za volně žijícími živočichy vyráží málokdo, poněvadž jejich pozorování je příliš náročné, tedy zvířátka navštěvují v zoologické zahradě. Pokud si tedy lidé zvykli cestovat za atrakcemi, v přírodě jako takové nevidí „NIC“, co by mělo skutečně upoutat, snad jedině kromě hub a lesních plodů. Maximálně se člověk vykoupe někde u vody, ale i zde mladé rodiny s dětmi směřují hlavně do aquaparků a na koupaliště.
Rodiče nevedou v drtivé většině své děti k ochraně přírody a tím nevzniká základní vztah k životnímu prostředí. Tuto absenci ve výchově se snaží nahrazovat mnohé školy, ale ne všude. Záleží na zaměření ředitele a pedagogického sboru. Pokud je ředitel technokrat a sám o přírodu zájem nemá, nepodpoří ani zapojení školy do kvalitních EVVO projektů. V případě, že jsou mezi učiteli myslivci, což e málokdy, nebo mají myslivce v rodině, i zde je problém se vstupem do školy s funkčním EVVO projektem, který má etické hodnoty zaměřené na skutečnou ochranu přírody.
ZOOklam
Zoologické zahrady zde nejsou od toho, aby vzdělávaly děti, ale děti jsou zde od toho, aby živily zoologické zahrady. To je základní matematická rovnice. Jak si můžeme myslet, že by se děti mohly učit ke správnému vztahu ke zvířatům tím, že podporují a milují jejich celoživotní zajetí? I zde nacházíme obrovskou environmentální a etickou propast, kterou nelze přemostit. Ač se zoologické zahrady snaží manipulovat sebevíc, nemohou se zbavit nálepky celoživotního vězení pro volně žijící druhy zvířat pro lidsku zábavu. Úspěšnost záchrany ohrožených druhů zvířat je mizivá a neodpovídá počtu statisíců zvířecích zajatců v těchto zařízením, které plní roli zábavních parků.
Současná snaha některých ZOO se transformovat na záchranné stanice zvířat je světýlkem na konci tunelu beznaděje života zvířat v nepřirozeném prostředí. Zkusme vysvětlit dětem, že podporují svojí návštěvou zvířecí vězení a jejich celoživotní týrání v uzavřených prostorách? To by mohlo děti bolet, tedy budeme raději lhát a tvářit se, že je všechno v pořádku. Jsou to přece jen „pouhá“ zvířata a člověk je vždy důležitější, tak je to nastaveno.
Chovatelství exotických a volně žijících druhů zvířat
Tato zájmová chovatelská činnost přímo navazuje na zooklam. Naše společnost přistoupila na dogma, že mít rád zvířátka znamená je vlastnit a starat se o ně. Prý tím vzniká vztah je zvířatům. Děti se předhánějí v marné pýše, kdo má doma jaké zvíře, ale vůbec si neuvědomují, že drží živou bytost po celý život v zajetí. Celý tento zrůdný systém je plně podporován všemi zverimexy a nejde o nic jiného než o pouhý byznys. Ze zvířat se stala obchodní komodita a rodiny s dětmi jsou velmi žádanou cílovou klientelou, která to celé podporuje. Z dětí se staly oběti a hnací silou byznysu, tedy obchodu se zvířaty. Na to nám navazují školní chovatelské kroužky, které jsou podmínkou pro získání certifikátu Ekoškola. Je to však správná cesta vzdělávání? To se teprve uvidí.
Myslivost a lesnictví
Stejně tak je rozporuplná myslivost, která se nám snaží mnoha generačně vsugerovat myšlenku, že je zde od toho, aby se starala o zvířata v krajině a regulovala jejich stavy v zájmu lidské společnosti. Hlavní motivací pánů z zelených kamizolkách je však akt lovu, jakožto odměna a k tomu trofej na zdi a plný mrazák masa. Pro mnohé z nich je samotný okamžik zabíjení (rádi říkají „odebrání života po zralé úvaze“) motivací největší, což odporuje zdravému rozumu. Podobně je na tom lesnictví, jenž se staví do role pečovatele o les, bez kterého by snad stromy ani nedokázaly existovat nebo by byl les obětí neřízeného chaosu. V reálu je to však pouhé lesní hospodářství a jeho cílem je získávání dřevní hmoty a její prodej. Tohle jsou další dva důležité společenské přešlapy, které nemají s ochranou přírody nic společného, ale až příliš mnoho lidí si myslí, že tomu tak je.
Jak si získat správný a čistý vztah ke zvířatům?
V prvním případě je důležité trávit hodně času v přírodě. Nejde o to, zda zvíře vždy uvidíte a jak často. Jde o samotný princip, že vidět zvíře je odměna a dar za naši trpělivost a schopnost se v přírodě umět chovat tiše a neviditelně. Není nutné, ani správné zvířata v přírodě krmit, abychom je viděli. Ničíme tak jejich přirozenost, plachost a měníme jejich potravní návyky. V mnoha případech jim krmením vyloženě škodíme a ubližujeme. Přitom každé přirozené setkání s divokým zvířetem má svůj příběh, je to dobrodružství a krása okamžiku. Nepotřebujeme mít vždy a všechno hned. Vždyť vlastně ta cesta je cíl a samotné pozorování zvířete v jeho přirozeném prostředí je obrovskou odměnou a vítězstvím našich schopností.
Když dáme dětem do rukou místo rybářských prutů dalekohledy a fotoaparáty, budeme je vést k lovu beze zbraní, můžeme proměnit lidské chování na respekt a úctu k přírodě a zvířatům. Též bychom se měli zamyslet, zda je láska ke zvířatům reprezentována také zabíjením zvířat pro jejich konzumaci? I zde je to na zamyšlení a lze dospět k závěru, že pokud mám někoho rád, neměl by končit na mém talíři jako oběť a na druhý den k síti odpadních potrubí na cestě do septiku či kanalizace. Pokud už mnozí nedokáží vyřadit maso ze svého jídelníčku, mohli by onen vražedný konzum alespoň nějak rozumně omezit.
Terénní tým Oko Země na monitoringu divokých zvířat v akci. Právě tento tým připravuje speciální zážitkové a dobrovolnické programy pro veřejnost.
Ubližování přírodě, veřejnost a úřady
Tohle všechno, co jste výše četli, by mělo být předmětem veřejné debaty. Co je to vlastně příroda a proč ji potřebujeme k životu. Je to krása, klid, čistý vzduch a pitná voda, je to kouzlo okamžiku setkání s divokými bytostmi, které nepotřebují člověka k životu, což je úžasné. Je to příběh ztraceného ráje, který se snažíme hledat v různých náboženstvích a přitom ho máme před očima, za domem, v lesích, pod korunami stromů, pod vodní hladinou či vysoko v horách.
Tento ztracený ráj nám den za dnem mizí a ony přírodní katedrály jsou nahrazovány lidskými výtvory, které mají oproti přírodě pramalou hodnotu. Nemají totiž význam pro celek života, ale pouze pro lidský rozměr krátkodobého bytí, což je však málo. Onen ztracený, či spíše ztrácející se ráj je totiž všude tam, kam ještě lidstvo úplně neproniklo a nepřizpůsobilo si tento svět k obrazu svému záměrnou devastací ve jménu osobního blahobytu. Ten lidský obraz ve vztahu k přírodě je značně pokřivený a lidské touhy nejsou vždy etické, ba naopak.
Velkým úkolem nás ekologicky smýšlejících lidí je otevírat oči veřejnosti a mládeži, bránit přírodu před těmi, kteří v ní vidí jen zdroj peněz a zvrácenou zábavu trofejového lovu. Stejně tak musíme tlačit na úřady a iniciovat je k plnění svých povinností, což platí zejména pro policii, Ministerstvo životního prostředí, Agenturu ochrany přírody a krajiny, Českou inspekci životního prostředí, Krajské úřady odbory životního prostředí, Krajské veterinární správy a další. Všichni tito státní úředníci berou platy za to, aby vytvářely podmínky pro ochranu životního prostředí a zvířat, ale neděje se to tak, jak by mělo. Tito lidé sedí ve svých úřadech a neudělají více, než je nebytné v rámci pracovní doby a mnohdy ani to ne. Jsou v zajetí systémových kompromisů, přebujelé byrokracie a čekání na konec pracovní doby. Samozřejmě, že to neplatí u všech, ale v drtivé většině ano. Ti úředníci, kteří ještě neztratili ten správný drive a nenechali si ukrást nadšení pro správnou věc, jsou pokladem pro naši společnost, ale není jich mnoho.
Justice for Nature
Motorem ochrany přírody je vztah k životu v jeho krystalické podobě. Tento vztah není dán každému, ale každý si může hledat cestu k přírodě a její ochraně. Lidem chybí zkušenosti, znalosti a čas k tomu, aby mohli v přírodě trávit více času. Když už si ho udělají, nechce se jim zatěžovat a tak volí povrchní návštěvu přírody bez hlubších souvislostí. To je však naše mise. Ukazovat lidem tuto cestu poznávání přírody, která je nakonec přivede ke snaze ji chránit. Stavíme most mezi neznalou veřejností a liknavými úřady. Spravedlnost si totiž ani zdaleka nezaslouží pouze člověk, ale všechny živé bytosti od zvířat až po stromy. Žijeme v zázračném světě, kde je nositelem života příroda, nikoliv člověk a jeho kultura.
Když tohle pochopíme a dáme prostor dětem a mládeži, aby následovali morální a etické hodnoty, místo toho kulturního braku, kterým je dnes a denně zasypáváme jako lavina, tak dáme vzniknout nové společnosti, jejíž základním pilířem hodnot bude respekt k životu. To je mise Justice for Nature, nová koncepce a filozofie pro přírodu a člověka. Záleží jen na vás, jestli budete chtít být součástí řešení, zda přijmete hodnoty života nebo je odmítnete, ať už budete mít jakýkoli důvod. To už je vás problém, vaše vnímání světa. Je to na nás všech.
Zdroj:
www.justicefornature.org
www.nepz.cz
