Článek
Píše se 21. století a my stále neopouštíme onu historickou manipulaci líbivých příběhů lovců a zabijáků zvířat, kterými krmíme děti. Co takhle místo loveckých příběhů a válečných počítačových her plných násilí představit náctiletým energii mužů a žen, jenž jsou ochránci přírody, rangeři, mořští biologové, kapitáni výzkumných lodí, potápěči či členové proti-pytláckých hlídek?
Sen, nebo skutečnost?
Tým ochránců přírody a environmetálních vědců je složený z lidí, kteří jsou ochotni riskovat pro přežití vzácných a ohrožených živočišných a rostlinných druhů. Každý člen takového týmu je důležitý a na svém místě nepostradatelný. Jejich náplní je v tomto případě ochrana ohrožených druhů zvířat, monitoring jaguárů, pum, či mořských savců velryb a delfínů. Již od tohoto léta se jejich monitoring přesunuje do podmořského světa a bude se věnovat mantám obrovským (Manta birostris), tedy vstoupí do vodní říše mezi rejnoky a žraloky. Jejich životním prostorem je deštný prales a oceán, kde provádí monitoring díky projektové lodi The Spartan. Spolupracují s národními parky a rangery, s policií, pobřežní stráží, s biology a též místními lidmi. Nikdo z nich není lovec, myslivec ani rybář, mnozí z nich nejí maso. Tato skupina mužů i žen má dlouholeté zkušenosti z monitoringů divočiny na Sumatře, kde monitorovali tygry sumaterské a dodnes zde financují protipytláckou hlídku Green Patrol, nebo z Nepálu, kde taktéž monitorovali tygry bengálské. Na Slovensku prováděli monitoring medvědů a vlků, zatímco v Kostarice řeší jaguáry, pumy a na oceánu velryby a delfíny.
Setkání s delfíny může mít více podob. Buď ukážete dětem oběti lidské marnosti v delfináriích nebo bude tento zážitek okouzlením divokého oceánu.
Zdá se vám to jako příběh z filmu, nebo nějaký přírodopisný dokument? Nikoliv, je to realita a dokonce za ní stojí Češi! Právě tato energie je otevřena též dobrovolníkům nebo členům operací Oko oceánu, mezi které mohou patřit i rodiče s dětmi. Tři týdny v terénní akci jako dobrovolník nebo 15 dní jako člen monitorovací operace Oko oceánu. Příběh jako z televize!
Zeptáme se nyní jednoho z členů organizace Justice for Nature Honzy Suchého, kterému je teprve 24 let a svou dráhu ochránce přírody začal ve svých 16 letech právě s Justice for Nature, tehdy Prales dětem.
Honzo, jak si se k ochraně přírody dostal?
Když jsem chodil na základní školu Kuldova v Brně, tak tam jezdili členové Justice for Nature, tehdy Prales dětem, na přednášky o přírodě a mně uchvátilo, že Češi někde na druhé straně planety vykupují prales a chrání tygry. Několik let jsem se s nimi takto ve škole setkával, vlastně od 11 let do 15, a to mně výrazně navedlo na tuto cestu. Pak mně vybrali ze všech žáků svých škol projektu NEPZ (nepz.cz) a já s nimi odjel na měsíc a půl do pralesa a k oceánu na Sumatru a bylo rozhodnuto. Od 17 let jsem asistoval na monitoringu velkých šelem na Slovensku, po maturitě jsem se do toho zakousl ještě více, pak jsem rozjížděl monitoring Oko tygra II v Nepálu, udělal si kapitánské zkoušky na plachetnici a motorovou loď, zúčastnil se dvou světových kongresů, Global Ranger Congress na Azorech a ve Francii, kde byl 10. světový kongres International Ranger Federation, no a od roku 2024 pomáhám na našich projektech každé léto v Kostarice. Od roku 2024 jsem koordinátorem projektu Prevence environmentální kriminality v Česku.
Krásný příběh. Vedli tě k tomu rodiče, nebo jsi si k tomu došel nějak sám?
Od rodičů jsem v tomto podporu moc neměl a ze začátku to nechtěli pochopit. Dnes už je to lepší a pochopili, že jsem si nemohl lépe vybrat. (smích) No asi muselo být něco už ve mně a rozhodně mi obrovsky pomohl Milan Jeglík se Zuzanou Kolouškovou, vedení Justice for Nature. Tehdy pomohli oni mně, dnes pomáhám já jim.
Honzo, mohl bys nám říci, jak pro tebe bylo důležité se stát členem týmu Justice for Nature a co ti to v životě přináší?
Předem chci říci, že zde nejde o peníze, ale o životní styl a naplnění. V tomhle si myslím, že je to jedinečné. Ve svých 24 letech jsem byl na Sumatře, v Nepálu, na Azorech, kde jsem měl dokonce prezentaci před 125 rangery o problematice medvědů na Slovensku, byl jsem na kongresu ve Francii, kde jsme představovali náš monitorovací program Oko oceánu. Filmovali jsme v Rumunsku, již druhým rokem pomáhám v Kostarice, kde jsem každoročně tři měsíce, jsem kapitán lodi, učím se potápět, natáčím a dělám filmy, vzdělávám děti, prostě je to život, který jsem si ani ve snu nedokázal představit, ale funguje to. Tedy jak jsem říkal, je to o naplnění a způsobu života.
Ok, to zní nádherně, ale uživí tě to?
(smích) Klasická systémová a rodičovská otázka, kterou jsem slyšel tisíckrát. No asi takto. To, co mně živí, je lektorství na vzdělávacím projektu NEPZ - Nejbohatší ekosystémy planety Země, kde jezdím po školách s EVVO programem a vlastně to, co jsem před léty prožíval ve škole jako žák, tak dnes jsem vpředu a vzdělávám děti jako lektor. To mně živí, ale mám i finanční prostředky za svoji práci pro projekty, zejména za Prevenci environmetální kriminality a práci pro Justice for Nature na dohodu. Rozhodně mě to uživí a ještě je k tomu ten bonus, tedy neuvěřitelný a nevšední způsob života. Cítím se užitečný.
Co si myslíš o tom, jak je váš projekt zajímavý pro náctileté kluky, poněvadž sám jsi v tomto věku začínal s ochranou přírody na národní a posléze mezinárodní úrovni?
Je to mimořádná příležitost, jak prožít skutečná dobrodružství, jak být v terénní akci, poznávat skutečnou divočinu, být členem týmu, monitorovat a chránit divoká zvířata a naučit se divočiny nebát. Myslím si, že je to naprosto jedinečné pro vývoj náctiletých kluků, ale i holek, které zajímá příroda a divoká zvířata. Například na dobrovolnickém programu v Kostarice s námi lidé mohou monitorovat jaguáry a pumy, nebo na lodi The Spartan prožívat výpravy za velrybami a být v energii skutečných ochránců přírody, být na palubě s profesionálními potápěči, mořskými biology, s rangery. No uznejte, to je přece skutečné dobrodružství, které jen tak nezažijete, možná jen ve filmu. Chlap nemusí mít v ruce pušku nebo rybářský prut, aby se cítil jako chlap, a to je naše poselství mladým klukům a mužům, ale dnes i děvčatům, která jsou na poli ochrany přírody mnohem aktivnější než dnešní muži.
Ve vaší organizaci se nejí maso. Nevadí ti to? Nejíte ani ryby?
Je to pro nás úplně normální a přirozené. Každý z nás maso samozřejmě jedl, ale organizace má jasná pravidla a když chráníte zvířata, tak by bylo pokrytecké je jíst a to i přes fakt, že chráníme zejména ty divoké. Je to pro nás etický kodex ve vztahu ke zvířatům, které považujeme za rovnocenné živé bytosti člověku, tedy nejsme kanibalové. (smích) Přiznám se, že v začátku to děsilo mé rodiče, ale nakonec si zvykli. Nikdo z nás však není žádný extremista, prostě jen nejíme maso a nejí se ani na našich projektech, což platí pro všechny. Nekonzumujeme ani mořské ryby, které jsou pro nás skutečně výjimečnými tvory, ostatně jako všichni mořští živočichové. Když něco obdivujete, poznáte to a oblíbíte si to, tak to prostě nezabijete a nesníte. Výjimka by platila pouze v kritické situaci boje o přežití, ale to je většinou filmový scénář. Zatím to nikomu neublížilo a naopak spoustě lidí to otevřelo oči, že to jde a je to chutné, vyvážené a zdravé i bez zvířat na talíři. Jinak mimo projekt je to každého věc a nikoho do ničeho samozřejmě nenutíme. My už to máme v hlavě srovnané a bereme to tak, že každý člověk je na cestě k poznání.
Kdyby ses znovu narodil, chtěl bys dělat něco jiného?
S tím co dnes vím a prožívám, tak asi ne. Možná bych už od střední studoval jinou školu, ale na to jsem zatím dost mladý, abych to takhle hodnotil. To se ukáže časem. Nikdo neví, co bude za rok, takže se nechám překvapit. Teď a tady jsem ve své kůži 24letého muže, jenž chrání divokou přírodu a je členem Justice for Nature a je nadmíru spokojen. (smích)
Honzo, díky za rozhovor a na závěr jen jedna otázka. Kdyby tě tvůj táta vzal na takový program, jak bys to vnímal?
Osobně si myslím, že tátové hodně podceňují výchovu synů a nejdou jim dostatečně příkladem. Tedy já bych takovou možnost velmi uvítal, ale měl jsem štěstí, že jsem se velmi brzy seznámil s lidmi s Justice for Nature, kteří mi umožnili vstoupit do jejich řad a já tuto zkušenost dostal jinou cestou, než přes svého otce, kterého to nezajímalo. Pro ostatní táty si myslím, že by to byl nejkrásnější dárek pro jejich syny a otec by hodně stoupl v očích dospívajícího kluka, jenž potřebuje pozitivní mužské vzory ve svém otci, ale i dalších mužích. To, co nám chybí, je skutečné dobrodružství a právě to mi dává a vždy dávalo Justice for Nature. Nevidím žádné dobrodružství v zabíjení nebo chytání zvířat pro zábavu a trofeje. To mi dnes přijde opravdu jako mentální pravěk, tedy zvířata hrdinové chrání a nikoli obráceně. Děkuji za rozhovor.
Výpravy na oceán v zálivu velryb Santa Elena jsou klíčem pro kvalitní monitoring mořských savců v rámci programu Oko oceánu.
Kam směřuje dnešní výchova a máme na výběr?
V dnešní době, příliš často rozvedených rodin, si tátové neuvědomují, jak moc jejich synům chybí otec vzor. Matky se to snaží kompenzovat, ale ať se snaží sebevíc, nemohou mužskou energii nahradit. Jednou z možností, jak vést svého kluka, který nemá tátu jako vzor, je ho vytáhnout a umožnit zažít dobrodružství v divoké přírodě a nechat ho makat, mašírovat, potit se, moknout a být součástí týmu, který mu však nedá nic zadarmo. Prostě si uznání bude muset zasloužit. Kluci, jenž mají štěstí na dobrého tátu to mohou absolvovat s ním. Je to jedna z cest, jak umožnit svému synovi zažít mužskou energii bez pušek a rybářských prutů, jak se postavit bok po boku ochráncům divoké přírody v terénní akci nejen v Kostarice, ale i v Česku. Stačí jen chtít a jít do toho. Ukažme klukům cestu ochrany přírody a zvířat a ne jejich zabíjení a chytání pro zábavu a trofeje.
Každoročně se v Kostarice v zimě od ledna do března a v létě od července do září odehrávají speciální dobrovolnické programy a monitorovací operace, kterých se mohou účastnit i rodiče se svými dětmi od 8mi, ideálně od 12 let. Program je otevřen pro holky i kluky, mámy i otce. Je to jedna z možností, jak uvést své děti do nového a neznámého prostředí ochrany divoké přírody v prostředí pralesů a oceánu. Osobně to vidíme tak, že to prospěje jak dětem, tak rodičům, poněvadž skutečné dobrodružství chybí v dnešní civilizaci většině lidí. Nahrazují si to pak všelijakými bizarními atrakcemi a extrémními sporty, ale ta prapodstata dobrodružství vychází z divoké přírody a tou opravdovou pozitivní náplní a energií je ochrana divokých zvířat a ekosystémů, v nichž žijí. Co si budeme povídat, ono je na zdravotním stavu divoké přírody závislé celé lidstvo, jen si to nechceme připustit. Je to na každém z nás.
Zdroj: www.justicefornature.org
