Slovensko, pohřbená environmentální velmoc Evropy

Pokud mi paměť sáhá, tak byli Slováci vždy hrdí na stav své divoké přírody a krajiny a dalo by se říci, že to bylo právě to, co je velmi viditelně odlišovalo od ostatních zemí střední Evropy. Na rozdíl od České republiky a všech zemí na západ od nás, nikdy nepřišli o populace vlků, rysů a dokonce ani medvědů hnědých. Jako kluk jsem s rodinou odjížděl směr Slovensko s pocitem, jako kdybychom směřovali na Aljašku. Ano, byl to dětský rozměr vidění a navíc to bylo v době, kdy se nám o cestě na Aljašku mohlo skutečně pouze zdát. I přesto se mi tato část naší země, které jsem byl tehdy občanem i já, zaryla hluboce pod kůži.

Od té doby proteklo řekami hodně vody a já měl možnost poznávat divokou přírodu i na jiných kontinentech. Indonésie, její pralesy a podmořský svět, nepálská divočina s tygry, slony a nosorožci, Island s jeho vulkány, Rusko s jeho březovými lesy a stovkami zubrů evropských putujících krajinou, Afrika se svými savanami, horskými pralesy a jejich gorilami, či řekou Nil s krokodýly a hrochy. Dostalo se i na tu vysněnou Aljašku a setkání s medvědy grizzly a nakonec i na environmentální ráj v ohrožení, na Kostariku, která má 30 bezzásahových národních parků na 30% území země. I přes velkolepé kouzlo nespoutané divočiny tohoto světa jsem však na Slovensko nikdy nejen nezapomněl, ale jeho příroda v mých očích neztratila na lesku. Dodnes hovořím, že slovenská příroda je nejbližší divočinou evropského kontinentu naší zemi, kde leží ona pomyslná hranice mezi zcivilizovanou, zkulturněnou a přírodně zničenou Evropou a skutečnou divokou přírodou, která se táhne od Slovenska na východ, sever i jih, k Rusku a na Balkán. Důvodem tohoto zlomu je Karpatský oblouk, tedy nejdivočejší a nejpůvodnější krajina Evropy, která zvedá své kopce od hranice Moravy a Slovenska, takže od Bílých Karpat, Javorníků a Beskyd přes celé Slovensko, jih Polska, Ukrajinu až do Rumunska a Srbska. Poslední divočina Karpat, která pak navazuje na další divoká balkánská pohoří. Celá tato oblast by si zasloužila status mezinárodního národního parku s přísnou ochrany světového přírodního dědictví, jenže zde bychom narazili na jednotlivé státy, vlády, obchodní skupiny a zájmy, jenž mají v úmyslu z přírody těžit a nikoliv ji zakonzervovat ve prospěch budoucích generací.

Od roku 2018 se naše organizace Prales dětem (dnes Justice for Nature) věnovala Slovensku velmi intenzivně a tato země se stala jednou z našich světových zájmových oblastí v rámci monitorovacího projektu Oko Země s programem Oko medvěda. Od roku 2020 přerostl náš monitoring do pevné spolupráce s NAPANT a ŠOP SR. Během tří let intenzivního monitoringu velkých šelem jsme si udělali velmi podrobný obrázek o hodnotě slovenské přírody a to též díky dobrým vztahům s mnohými strážci přírody a jejich asociací. Už tehdy jsme však varovali před narůstající propagandou protipřírodních sil, které se v této zemi začínaly šikovat a připravovat doslova „zelenou“ revoluci vedenou loveckou a lesnickou (dřevařskou) lobby. Fyzická přítomnost polovníků - myslivců uvnitř státní ochrany přírody byla hrozbou, na kterou však nikdo nechtěl slyšet.

Za ministrování pana Jána Budaja na MŽP SR a jeho tajemníků pana Kiči a Smatany jsme viděli viděli velký progres v podobě snahy o realizování reformy národních parků, do kterého však házela permanentně vidle silná lobby lovecká a lesnická, tedy i dřevařská lobby a urbáry, tedy soukromí vlastníci lesů, o církvi nemluvě. Třetí zničující lobby pro přírodu byli developeři, takže silná lobby stavební, která si chtěla udělat z NP Vysoké Tatry a NAPANT doslova lunaparky a zlatý důl. Tyto skupiny lidí sice neměly vždy stejné zájmy, ale ruku v ruce se postavily ochraně přírody, kterou na Slovensku zastupovalo politicky MŽP SR, ŠOP SR a v nezisku zejména hnutí My sme les a Lesoochranářské hnutí VLK, jenže ti měli dosah zejména na lidi ve městech, nikoliv na vesnicích. V té době tahali za delší konec ochranáři a vypadalo to pro Slovensko a jeho přírodu velmi nadějně, ale neříkejme hop, dokud nepřeskočíme. Lovecká lobby vsadila na své lidi a ovládla veřejné mínění ve vesnicích, na které ochranáři tak trošku zapomněli, nebo se spíše nechtěli konfrontovat s protistranou v přímé terénní akci, což byla fatální chyba. Polovníci (myslivci), lesníci a dřevaři totiž měli v každé obci své zástupce, jenž postupně nahlodávali všechny snahy o dokončení reformy národních parků a rozvoj ekoturistiky, která by daným oblastem přinesla ekonomický rozvoj, což by znamenalo postupně upouštět od těžby a využívání lesa pro devastační byznys a vytvoření bezzásahových chráněných území a to nemohli dovolit. Miliardy Eur uložených v lesích se staly velkým bitevním polem, kde měly hlavní zájmy Lesy SR. Místo rozvoje venkova ekoturistikou byli místní a neznalí lidé manipulováni a obelháváni dezinformacemi o tom, jak je ochrana přírody omezí, jak nebudou moci chodit do lesa na houby, jak budou mít zvířata větší práva než lidé apod. Vsadili též na hrůzu a strach šířený z medvědů, což se nakonec stalo zlomové a dokonce politické téma. Lovecké lobby se velmi intenzivním špiněním a báchorkami šířenými po hospodách ve smyslu „jedna paní povídala“ podařilo udělat postupně z neziskového sektoru příživníky na státu a Sorošovi slouhy, kteří mají za úkol rozvrátit celé Slovensko a nastolit nový světový řád. V tom velmi silně pomohly i Ficovy politické síly. Katolická obec šířila hrůzu a děs z LGBT, což lze však považovat za obrovskou strategickou chybu liberárních stran, které mohly být poněkud umírněnější a chytřejší ve své politické korektnosti a toto téma před volbami malinko upozadit, poněvadž slovenská vesnice na tohle reagovala opravdu agresivně až zuřivě, stejně jako na strach šířený z migrace. Tato rétorika přicházela zejména z nacionalistických stran, které však byly zastupovány opět v mnoha případech polovníky - myslivci, jako například v SNS (Huliak, Kuffovci a další). Postupně se začala karta obracet, až nakonec ochranářům zůstal v rukou výrazně kratší konec provazu, což zapříčinila jejich neschopnost a neochota se propojit a spolupracovat jako jedna síla. Na této situaci se silně podepsalo LH VLK v čele se stárnoucím Jurajem Lukáčem, který nedokázal překonat své ego a zařadit se bok po boku do aliance ochranářských sil. Zatímco polovníci, lesníci a dřevaři táhli za jeden provaz, tak ochranáři měli těch konců provazů hned několik, až nakonec došlo k tomu nejhoršímu, k nešťastně prohraným volbám, v nichž demokratickým stranám chyběla moudrost státníků a nutná dávka politické strategie. Ono totiž vést politiku aktivistickým způsobem se ukázalo jako velká chyba.

Politické spektrum liberálů a demokratů nezvládlo situaci před volbami a svojí zbytečně úpornou liberální politikou odradili statisíce Slováků a přihrálo je přímo do chřtánu Ficovi a jeho Smeru, který sliboval nesplnitelné, tedy vyvedení národa z ekonomické krize způsobené několika covidových opatření, nezvládnutou ekonomikou, záchranou Slovenska před válkou a poukázáním na zdražování všeho. K tomu strach z migrace a silné národovectví. To obyčejní a již tak nespokojení lidé slyšeli a následovali to. Lidé už toho měli dost a nepochopili, že je z toho Fico během čtyř let jen těžko vyvede. Lidská krátkozrakost a víra v rychlá řešení zapomněla na starou moudrost: „Slibem nezarmoutíš“ a když ještě Fico a spol zabrnkali na nótu tradic a nebezpečného nacionalismu, bylo vyhráno. Navíc se podařilo zpolitizovat téma „Medvěd“, tedy další strach a jeho vyřešení radikální cestou masivních odstřelů, což bylo asi to jediné, co se této vládě na Slovensku podaří splnit. Zdravý rozum, vzdělanost a realita, že žijeme v 21. století, ustoupila do pozadí a lidé si zvolili cestu hluboko do minulosti a v environmentálních otázkách až do temného Středověku.

Zatímco se civilizovaný svět snaží najít cestu k řešení environmentální krize a to zejména důležitým závazkem 30×30, kdy by mělo být celosvětově zajištěno do roku 2030 30% chráněných území na souši i v oceánech, tak slovenská vláda a zejména Ministerstvo životního prostředí v čele s polovníky a dřevaři dělá vše proto, aby se chráněná území zmenšovala, snižoval se jejich status ochrany, aby se tam mohlo více těžit dřevo a střílet zvířata, včetně velkých šelem na trofej. Výkřiky do tmy o výstavbě desítek přehrad z úst tajemníka ministra životního prostředí Kuffy staršího by znamenalo likvidaci říčních ekosystémů a jen ukazují, jak nekompetentní lidé ovládli MŽP SR. Jejich pojetí ochrany přírody se stalo světovým paskvilem, který je veden a hlásán lidmi, jejichž myšlení zamrzlo v minulém století a možná ještě hlouběji.

Slovensko se tak stalo místo environmentálního ráje evropského kontinentu jeho peklem, poněvadž její současná politika ukazuje mnoha neznalým a vnitřně nespokojeným lidem velmi nebezpečný příklad politického směru, který nejenže směřuje na východ k nedemokratickým společenským principům, ale zároveň devastuje přírodu jako součást politického programu, což je ve vztahu ke stavu přírody na mezinárodní úrovni nepřijatelné. Ukazuje se však, že EU nemá žádné mechanismy, kterými by takové chování členských států dokázala zastavit, což jen ukazuje na slabost evropské společnosti, což je voda na mlýn nedemokratickým silám, které se postupně vynořují na scénu a lákají lidi na velmi nebezpečnou rétoriku nacionalismu, který může jednoduše přerůst v národní socialismus a to už tady bylo a Slovensko k tomu nemá opět daleko.

Současný politický směr udělal z divoké přírody Slovenska opět pouhý zdroj peněz, což vede k masivní devastaci, k těžbě a výstavbě v chráněných územích, k trofejovému lovu celoevropsky chráněných velkých šelem, k destrukci stráže přírody v chráněných územích a k přijetí zneužívání přírody ve jménu ekonomické prosperity jako společenského trendu, který zde panoval celá staletí a přivedl nás do stavu environmetálního kolapsu, který je korunován masivní devastací původních ekosystémů a ztrátou druhové pestrosti živočišných a rostlinných druhů, tedy biodiverzity. Tento trend jen prohloubí klimatickou krizi, z níž nemusí být cesty zpět. Po nás potopa.

Poslední zprávou ze Slovenska je fakt, že ministr životního prostředí Taraba podepsal bezdůvodný odstřel 74 vlků před zimní sezónou, kdy mají vlci nejcennější kožešinu, tedy trofej. K tomu připočtěme fakt, že v jedné z restaurací v Tatranské Štrbe se objevil na jídelním lístku medvědí guláš a škvarky, tedy slovenský environmentální bizár nás neustále překvapuje a dosahuje skutečně nebývalým rozměrů.

Autorem článku je Milan Jeglík, předseda spolku Justice for Nature, který se 15 let naplno věnuje přímé terénní ochraně přírody napříč kontinenty, velmi bedlivě sleduje a monitoruje vývoj situace na Slovensku. V letech 2018-2022 se věnoval monitoringu velkých šelem ve spolupráci se slovenskými odborníky na velké velké šelmy a dodnes v úzké kooperaci se spolkom Prales deťom. V roce 2021 získal na Slovensku ocenění Honour of Ekotopfilm za celoživotní práci v ochraně přírody.