Článek
První čtení: Izajáš 63,1 – 4: „Kdo to přichází z Edómu, kdo v rouchu rudém jde z Bosry? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle? „Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím.“ Proč je tvůj úbor krvavě zbarven a tvé roucho jak toho, jenž v lisu šlape? „Sám jsem šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů se mnou nebyl. Rozhněván jsem po nich šlapal, rozšlapal jsem je v svém rozhořčení, až šťáva z nich mi roucho postříkala, poskvrnil jsem si celý oděv. Den pomsty měl jsem v srdci, nastalo milostivé léto pro vykoupené.“
Druhé čtení: Zjevení Janovo 6,9 – 11: „Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.“
Čtení ke kázání: Židům 9,27 – 28: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“
Kázání:
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
v adventní době si připomínáme první příchod Ježíše Krista a zároveň vyhlížíme Jeho druhý příchod v moci a slávě. Tedy jako lva z kmene Judova a ne jako Beránka božího. Jak jsme slyšeli v dnešním čtení ke kázání poprvé Ježíš přišel, aby byl obětován a tak vzal na sebe hříchy mnohých.
Po pádu člověka do hříchu do světa vstoupila smrt jako mzda hříchu a rozšířilo se zlo a utrpení. Lidé se odcizili Bohu, sobě navzájem i vůči celému stvoření. S hříchem přišel i pocit viny, který se však postupně ztrácel. Lidstvo ovládané Kainovými potomky se časem tak zkazilo, že Bůh jej musel vyhladit skrze celosvětovou potopu. Bůh si však vyvolil Noeho rodinu, aby byla zárodkem nového lidstva.
Toto lidstvo si ale nevedlo o mnoho lépe, přestože Bůh si vyvolil izraelský národ, daroval mu svůj Zákon a chtěl, aby se vyvolený národ stal požehnáním pro všechny národy. V knize Genesis tak čteme: „I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.““ (Gn 12,1 – 3) Izraelitům se to však nedařilo. Naštěstí Bůh skrze své proroky zaslíbil příchod Knížete pokoje, který otevře lidem možnost se plně zbavil břemene hříchů a vin. Starozákonní oběti hřích pouze přikryly, nikoliv plně odstranily. Proto v Listě Židům čteme: „To bylo podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje;“ (Žd 9,9) „Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.“ (Žd 9,13 - 14)
Vyřešit plně problém hříchů a vin mohla jen oběť nevinného člověka, který nikdy nezhřešil. Žádný člověk s padlou lidskou přirozeností nemohl takovou oběť přinést. Proto musel věčný jednorozený Boží syn přijmout lidské tělo a stát se člověkem. Svým životem, svou smrtí a svým vzkříšením pak tento Boží syn zlomil moc hříchu, smrti a ďábla. Po svém vzkříšení pak Ježíš pověřil své učedníky, aby evangelium zvěstovali všem lidem, jak o tom píše apoštol Pavel ve svém Druhém listu Korintským: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 K 5, 19 – 21)
Apoštolova formulace, že Bůh Ježíše kvůli nám ztotožnil s hříchem nebo podle jiných překladů učinil hříchem (ČSP, B21 či KB) naznačuje, že Ježíš vytrpěl vše, co bylo údělem hříšníka, a to včetně separace čili oddělení od Boha. Na kříží proto Ježíš oprávněně zvolal: „Eli, Eli, lama sabachtani?“, to jest: `Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?´“ (Mt 27,46)
V našem dnešním čtení ke kázání pak čteme, že Ježíš podruhé přijde ke spáse těch, kdo Ho očekávají. Oč tu jde? Podle mne se jedná o to, že zemřelí věřící budou vzkříšení a spolu s dosud žijícími věřícími vychváceni do nebe, kde spolu budou žít se svým Pánem věčně, jak uvádí apoštol Pavel ve svém Prvním listě Tesalonickým: „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.“ (1 Te 4,16 – 17)
I lidé nespravedliví budou časem vzkříšeni, čeká je však věčná záhuba, jak čteme v Janově evangelium: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.“ (J 5,24 – 29)
Po době milosti či době církve přijde doba soudu neboli doba soužení, která se bude týkat hlavně nespravedlivých a Židů. Nespravedlivé tedy čeká soud a trest, jak o to žádají v našem dnešním druhém čtení Boží svědkové, kteří byli zabiti pro Boží slovo a své svědectví: „Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.“ (Zj 6,9 – 11)
Tato naléhavá prosba se může jevit jako tzv. nekřesťanská, ale úplné zničení Božích protivníků je nezbytnou součástí spásy čili záchrany věřících i celého světa (viz naše dnešní první čtení). Proto v tzv. Velkém vyzvání víry CČSH mimo jiné čteme: „Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčení o smrti zla a zlých.“ Podle Základů víry CČSH smrt zla znamená konec hříchu a všeho zla, i smrti. Smrt zlých čili věčná smrt je pak obrazný název pro věčný úděl zatvrzelých hříšníků. Jedná se o odsouzení a završení hříšného člověka k věčné temnotě, bolesti a zoufalství v odloučení od Boha i od obecenství spasených.
Očekávaný druhý Kristův příchod tak představuje varování a výzvu k pokání pro hříšníky a zároveň naději na život věčný pro věřící. Na to obojí měli bychom myslet v průběhu celé adventní doby. Amen.
Prameny:
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7
Velkém vyzvání víry CČSH
Základy víry CČSH
