Článek
První čtení: Izajáš 45,5-7: „Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“
Druhé čtení: Matouš 28,18-20: „Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.““
Čtení ke kázání: 2 Korintským 13,13: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“
Kázání:
Milé sestry a drazí bratři,
minulý týden jsme si připomněli Seslání Ducha svatého a dnes slavíme svátek Trinitatis čili svátek Boží Trojice. Jako většina křesťanů věříme ve trojjediného Boha. Věříme tedy, že Bůh je jen jeden, ovšem ve třech rozdílných osobách Otce, Syna a Ducha svatého. Pregnantně to vyjadřuje tzv. Athanasiovo vyznání, ve kterém čteme: „Obecná víra je ta, abychom ctili jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě bez míšení osob a bez rozlučování podstaty. Jiná jest osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého, ale Otce i Syna i Ducha svatého jedno jest božství, rovná sláva, spoluvěčná velebnost.“ Všechny církve, které chtějí být členy Světové rady církví, musí vyznávat tuto víru v Trojici.
Víra v Boží Trojici není samozřejmostí. Starý zákon zdůrazňoval víru v jednoho Boha (tzv. monotheismus), a to oproti víře v existenci mnoha bohů (tzv. polytheismus), jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení. Vyznání víry starého Izraele ostatně znělo takto: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4-5). Duch svatý sice ve Starém zákoně vystupuje často jako Duch Boží, ovšem nikoliv jako Boží osoba, nýbrž spíše jako Boží činná síla (můžeme říci jako Boží prst či Boží ruka), která často sestupuje na Hospodinovy služebníky, zejména proroky či krále. Duch Boží sestoupil i na Saula, prvního izraelského krále, jak čteme v První knize Samuelově: „Sotva se Saul obrátil, aby od Samuela odešel, proměnil mu Bůh srdce v jiné. Onoho dne se dostavila všechna tato znamení. Když přišli na onen pahorek, přicházel mu vstříc hlouček proroků. Tu se ho zmocnil duch Boží a on upadl uprostřed nich do prorockého vytržení. Všichni z lidu, kdo ho znali z dřívějška, když viděli, že prorokuje spolu s proroky, říkali jeden druhému: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“ A někdo odtamtud řekl: „Kdo je jejich otec?“ Proto se stalo příslovím: „Což také Saul je mezi proroky?“ Když prorocké vytržení pominulo, vstoupil na posvátné návrší.“ (1 S 10,9-13)
A Mesiáš je ve Starém zákoně chápán jako „pouhý“ člověk, „pouhý“ Boží služebník, kterého Bůh pomazal svým Duchem, jak čteme např. u proroka Izajáše: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě.“ (Iz 61,1-3) Mesiáš je Synem Božím nepřímo, odvozeně, ne přímo. Bližší poznání osob Ducha svatého a Syna Božího přináší Nový zákon, ovšem ani zde není přímo použit pojem, kategorie Boží Trojice. Poznání Boží Trojice na základě Písma svatého dozrálo až později.
Bylo třeba mimo jiné překonat tzv. arianismus, který tvrdil, že Syn Logos a Bůh Otec nejsou stejné podstaty, že Bůh Syn byl stvořen Bohem Otcem. Arius (256-336) a jeho následovníci (dnes např. Svědkové Jehovovi) se opírají o určitý výklad jednoho verše z Pavlova Listu Koloským: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, … “ (Ko 1,15) Dále bylo nutno si ujasnit božství Ducha svatého, Jeho jednotu s Bohem Otcem a Synem, ale i Jeho rozdílnost vůči Bohu Otci a Bohu Synu. A tak teprve časem vzniklo tzv. Athanasiovo vyznání (patrně v 5. či 6. století n. l. a teprve později připsané svatému Athanasiovi, biskupu a církevnímu učiteli ze IV. století), které hovoří o Trojici a o tom, že náš Pán Ježíš Kristus je právě tak Bůh i člověk. Ovšem dodnes existují tzv. unitáři, kteří odmítají jako nebiblické dogma o Boží Trojici. Za duchovní otce unitářů je považován lékař a teolog Michael Servet (1511-1553). Ve svém sporu s reformátorem Jan Kalvínem (1509–1564) Servet podlehl, když byl zajat a upálen (1553). Již předtím v roce 1545 nechala ale ženevská městská rada za významného Kalvínova přispění upálit 23 kacířů. Celkem za Kalvínovy éry bylo popraveno asi 50 až 60 lidí za náboženské a mravní delikty, když jen malá část těch poprav bylo upálením.
O Bohu Otci se dnes hovoří hlavně jako o Stvořiteli, o Božím Synu jako o Spasiteli a o Duchu svatém jako o Posvětiteli. Nutno si ovšem uvědomit, že Boží osoby působí v jednotě, že na působení jedné Boží osoby se podílejí i ostatní Boží osoby. Bylo tomu již při stvoření světa. V První knize Mojžíšově čili v knize Genesis čteme toto: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ (Gn 1,1-2) Zde tedy máme Ducha svatého. A při stvoření člověka zaznívá množné číslo: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.““ (Gn 1,26). Podobně při vyhnání člověkanz ráje: „Tedy řekl Hospodin Bůh: Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal také z stromu života, a jedl by, i byl by živ na věky, vyžeňme jej.“ (Genesis 3,22-Kralický překlad)
O účasti Syna Božího na stvoření hovoří Nový zákon takto: „neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.“ (Ko 1,16-18) Navíc Syn Boží vše nese svým slovem, jak je psáno v Listě Židům: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.“ (Žd 1,1-4). Ježíš v podobě posla Božího čili anděla měl podíl i na vyvedení Židů z Egypta: „Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. Měj se před ním na pozoru a poslouchej ho, nevzdoruj mu, neboť přestupky vám nepromine, poněvadž v něm je mé jméno. Když jej však budeš opravdu poslouchat a činit všechno, co mluvím, stanu se nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. Můj posel půjde před tebou a uvede tě k Emorejcům, Chetejcům a Perizejcům, ke Kenaancům, Chivejcům a Jebúsejcům, a já je zničím.“ (Ex 23,20-23).
Co se týče spásy, tak za Spasitele čili Vykupitele se ve Starém zákoně označuje Hospodin čili Bůh Otec sám: „Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, který je v opovržení, jehož má kdejaký pronárod v ohavnosti, služebníku vládců: „Spatří tě králové a povstanou, a velmožové se skloní, kvůli Hospodinu, který je věrný, kvůli Svatému Izraele, který tě vyvolil.““ (Iz 49,7) Podobně i u proroka Jeremjáše: „Jako žena věrolomně opouští svého druha, tak věrolomně jste se zachovali vůči mně, domě izraelský, je výrok Hospodinův. Na holých návrších je slyšet volání, pláč a prosby synů izraelských. Zvrátili svou cestu, zapomněli na Hospodina, svého Boha. „Vraťte se, synové odpadlí, já vaše odpadlictví vyléčím. »Zde jsme, přišli jsme k tobě, neboť ty jsi Hospodin, náš Bůh. Věru, klamavé jsou pahorky, halasící hory! Věru, jen v Hospodinu, našem Bohu, je spása Izraele.“ (Jr 3,20-23)
Syna Božího poslal na svět Bůh Otec, jak uvádí sám Ježíš v polemice se Židy: „Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti.“ (J 7,16-18) „…jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.““ (J 10,36-38) Na zemi tedy Ježíš plnit vůli svého nebeského Otce, a to až do krajnosti: „Ježíš řekl Petrovi: „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?"“ (J 18,11) Ježíš vůli svého Otce naplnil tak dokonale, že Bůh jej vzkřísil z mrtvých: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte.“ (Sk 2,32-33) A tím se dostáváme k Duchu svatému.
Spasitel světa byl počat z Ducha svatého: „Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.““ (Mt 1,20-21) A celá Ježíšova více než tříletá kazatelská služba probíhala v moci Ducha svatého. Po svém křtu v Jordánu byl Ježíš pln Ducha svatého, jak uvádí evangelista Lukáš: „Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.““ (L 3,21-22). „Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.“ (L 4,1-2). V těchto pokušeních Ježíš obstál a tak mohl sloužit v moci Ducha svatého, jak opět čteme u Lukáše: „Když ďábel skončil všechna svá pokušení, odešel od něho až do dané chvíle. Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.“ (L 4, 13-15).
A díky Ježíšově službě a oběti pak mohl Duch svatý sestoupit na věřící lid: „V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.“ (J 7,37-39). No a Ducha svatého poslal na svět Bůh Otec, jak říká svým učedníkům sám Ježíš: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,15-17).
A Duch svatý nás vede k Ježíši a k Bohu Otci. Poslyšme opět, co říká Ježíš: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ (J 16,12-15). Naše spása i spása celého světa je dílem jak Otce, tak Syna i Ducha svatého. A tak je to se vším. Proto jsme křtěni „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“, jak jsme slyšeli v našem druhém dnešním čtení. Modlíme se také k Bohu Otci, a to v Duchu svatém a ve jménu Ježíše Krista. Cílem všeho je pak to, aby Bůh byl všecko ve všem: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, `dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť `pod nohy jeho podřídil všecko´. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1 K 15,24-28).
Nový zákon tak podrobně píše jak o díle Syna Božího a o díle Ducha svatého, tak o díle Boha Otce. Přes toto rozlišení Božích osob i novozákonní autoři trvají na víře v jednoho Boha, jak uvádí např. apoštol Pavel: „Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi - jakože je mnoho takových bohů a pánů - my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“ (1 K 8,4-6). Potom může platit tato Boží jednota: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ef 4,4-6).
Symbolem Boží jednoty i rozdílnosti Božích osob (co se týče původu a poslání) bývá často trojúhelník (je jeden, ale má tři strany) nebo také kruh (vše od Otce vychází a k Němu se vrací). Na jedné známé ikoně, představující Boží Trojici, sedí Boží osoby u jednoho stolu. Vypadají velmi podobně až stejně, ale mají barevně odlišný oděv. To podle mne velmi dobře vystihuje podstatu a činnost Boží trojice. A tak i my usilujme o to, aby s námi byla milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého. Jak nám to přeje apoštol Pavel: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ (2 K 13,13). Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče,
děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. Díky Němu můžeme uniknout zatracení a peklu. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy. A tak jsme se mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého.
Ve křtu jsme byli zbaveni prvotního hříchu a tak neobtíženi dědičnými vinami můžeme hledat Tvoji Boží vůli a naplňovat ji. Za což Ti nebeský Otče můžeme jen vroucně děkovat. Neboť ne naše vlastní vůle, ale jedině Tvá Boží vůle je dobrá, libá a spasitelná. A když i po křtu hřešíme, Ty jsi tak věrný a spravedlivý, že pokud Ti své hříchy vyznáme a jsem ochotni je opustit, Ty nám je odpouštíš a očišťuješ nás od každé nepravosti. Jedině Tvá milost nám tak umožňuje vést posvěcený život s vyhlídkou na Boží království.
Dej, nebeský Otče, ať si vždy dobře uvědomujeme, co jsi pro nás udělal. Ať nežijeme z laciné milosti. Ať vždycky a ve všem hledáme Tvoji vůli a snažíme se ji naplňovat. Ať nejsme křesťané pouze podle jména. Ať nezanedbáváme pravidelná shromáždění. Ať ti dáváme vždy ochotně k dispozici svůj čas, majetek i peníze. Odpouštěj nám naše hříchy a nepravosti, chraň nás od zlého. Posiluj nás na těle, duši a duchu. Proměňuj nás mocí Ducha svatého k podobě Ježíše Krista. A skrze Něho nám daruj dostatek síly, moci, lásky, rozvahy, odvahy, moudrosti a všeho potřebného k životu, který se Ti líbí. Neboť bez Krista nemůžeme nic činit a všechno pak můžeme činit, pokud nás posiluje. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a o toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7.
