Článek
V jedenáté kapitole se tedy ocitáme v budoucí době soužení (době soudu), která má trvat celkem sedm let. Doba soužení (doba soudu) se má dělit na dvě období, každé trvá tři a půl roku, neboli čtyřicet dva měsíců či tisíc dvě stě šedesát dní. Druhé třiapůlleté období je potom označované jako Velké soužení. My však zůstaneme v prvním třiapůlletém období. Jan se zde ocitá před novými úkoly.
Verše 1–2: Jan dostává nejprve za úkol změřit chrám spolu s kadidlovým oltářem a spočítat ty, kdo se v něm klanějí Bohu. Vnější nádvoří však měřit nemá, protože bude vydáno pohanům, kteří budou pustošit svaté město po dvaačtyřicet měsíců, tedy 1260 dní čili 3,5 roku (viz výše). Měření má Jan provést pomocí rákosové (třtinové) míry. Jeden starověký rákos odpovídal 6 loktům, což je zhruba 2,7–3,2 metrů v závislosti na použitém loktu (egyptském či babylonském). Rákosem (třtinou) se měřilo tak, že se rákosová hole opakovaně přikládala na zem, což bylo fyzicky poměrně náročnou činností, vyžadující opakované sklánění nebo chůzi po kolenou. Rozměry svatyně a oltáře jsou však v Bibli známé (viz např. Exodus 26-27). Ověřování jejich velikosti pomocí hole tedy nebylo nutné.
V biblickém kontextu, například u proroka Ezechiela (Ez 40-44) či proroka Zacharjáše (Za 2, 5-9) měření neznamená stavební revizi, ale vymezení vlastnictví a příslib Boží ochrany. Co je měřeno, to patří Bohu a je chráněno před zkázou. U Boží ctitelů jde o ochranu před duchovní zkázou (ale ne nutně fyzickou, dva Boží svědkové přece zahynou – viz dále). Hospodinovi svatí jsou ve vnitřním chrámu a tedy duchovně chráněni. Lidé na nádvoří chrámu již chráněni nejsou. Ale o koho jde, záleží na tom, o jaký chrám se jedná. Podle jednoho výkladu se jedná o fyzický chrám, který bude znovu zbudován v Jeruzalémě na místě původního chrámu zničeného v roce 70 našeho letopočtu. Původním chrámem byl Herodův chrám a šlo o přestavěný Zarubábelův chrám. Tento chrám se označuje jako druhý chrám. První chrám (Šalomounův chrám) byl totiž zbořen v roce 586 před naším letopočtem. Nový chrám pak logicky představujetřetí chrám, jehož výstavbu a zprovoznění již nyní pravovění Židé intenzivně připravují. Pravá Kristova církev totiž podle tohoto přístupu již byla vytržena před dobou soužení (soudu) a Bůh opět začíná jednat se svým vyvoleným národem, tedy se Židy, kdy jedni horlí pro Hospodina a druzí ne. Ty první Bůh chrání, ty druhé nikoliv. Podle jiného výkladu k vytržení Církve dojde až v polovině doby soužení (po 3,5 letech). Pak se zde jedná o duchovní chrám, tedy o věrný lid Boží, který Bůh bude chránit (o věřících jako Božím chrámu píše např. apoštol Pavel–viz 1 K 3, 16–17). Pohané včetně odpadlíků od pravé církve zde už chráněni nebudou.
Verše 3-14: Následně Jan vidí povolání dvou Božích svědků, oděných ve smuteční šat, který je symbolem pokory a zármutku. Podle Kralické Bible jsou svědkové oblečeni v pytle. Dva svědkové budou prorokovat 1260 dnů (42 měsíců = 3,5 roku). Svědkové mají mít mimořádnou moc: budou moci sesílat oheň na své nepřátele, zastavit déšť, proměňovat vodu v krev a sužovat zemi všemi možnými pohromami. O koho půjde? Podle jednoho výkladu se jedná o symbol celé Církve, případně o symbol Starého a Nového Zákona. Nejrozšířenější je však názor, že půjde o skutečné prorocké osoby, a to konkrétně o Elijáše a Henocha, kteří dosud nezemřeli a byli vzati do nebe (2 Kr 2,11, resp. Gn 5,24). Někteří vykladači soudí, že jde o Mojžíše a Elijáše (viz stránky BiblicalTruths). Mojžíš však zemřel a Bůh ho pochoval. Ale Mojžíšův hrob až dodnes nikdo nezná (Dt 34,5-6). Jiná možnost zde je to, že jde o dva budoucí proroky, dosud neznámé, kteří mají mít moc a službu Mojžíše a Elijáše–službu vyvést Boží lid ze zajetí a službu připravit cestu Mesiáši (viz Ex 3,10;Ex 7, 14-21; 1 Kr 17,1; Mal 3, 23-24; Mt 11, 10-14 či J 1, 19-28–služba Jana Křtitele). Cílem jejich služby je buď připravit Církev na vytržení (pokud ještě nebyla vytržena), anebo připravit Izrael pro Krista (pokud Církev již byla vytržena).
Po dokončení svého poslání jsou oba svědkové zabiti šelmou vystupující z propasti. Tou šelmou je jistě myšlen Antikrist, který dosud není na vrcholu své moci. Svou moc bude rozvíjet až do plného rozvinutí ve 13. kapitole knihy Zjevení. Do konce prvního tříapůlletí nicméně vystoupí Antikrist tak vysoko, že bude mít moc dva Boží svědky zahubit. Svět se z toho bude radovat a posílat si dary (bizarní parodie na svátek), protože tito svědkové trápili bezbožné lidi různými ranami. To, že nebude povoleno svědky pohřbít, lze chápat jako potupu (Jr 8,2). Podle židovského pojetí totiž nepohřbený (či exhumovaný) člověk nemůže být vzkříšen pro věčnost. A kdo je mrtev déle než tři dny, nemůže být také vzkříšen, protože podle židovské tradice duše člověka zůstává u těla jen 3 dny (J 11,39). Nicméně oba svědkové jsou po 3,5 dnech vzkříšeni, podobně jako Lazar (J 11, 42–44). Následně jsou svědkové vzati na nebesa za doprovodu velkého zemětřesení. Z tohoto důvodu mnozí lidé vzdají hold Bohu. Tohle je jediné místo v knize Zjevení, kdy po Božím soudu (v podobě silného zemětřesení) je náznak pokání (může, ale nemusí jít o pravé pokání). Zemětřesením končí druhé „běda“, ale brzy zazní třetí „běda“. Třetí „běda“ začíná ve Zj 2,12 a končí až ve Zj 20,3.
Na osudu obou svědků je vidět, že Boží svědectví může být sice dočasně potlačeno, ale nakonec zvítězí (viz příklad Ježíšovz služby). Svědkové jdou tak ve stopách Ježíše Krista, který byl ukřižován, zemřel, vstal z mrtvých a vystoupil do nebe. Odkaz na dvě olivy a dva svícny u obou Božích svědků (Zj 11,4) navazuje na vidění dvou svícnů a dvou oliv u proroka Zacharjáše (Za 4, 2-3 a Za 4, 12-14). U Zacharjáše byly dvě olivy obrazem dvou Božích mužů, velekněze Jóšuy a místodržícího Zerubábela, spjatých s obnovou prvního židovského chrámu v roce 515 před naším letopočtem. Olivy a svícny se doplňují, olivovníky dodávají totiž pro svícny palivo, tedy olej. Smysl odkazu na dvě olivy a dva svícny spočívá pravděpodobně v tom, že oba svědkové budou přinášet světlo do duchovní temnoty a že je bude rozněcovat Duch Svatý. Svědkové budou dva, protože svědectví je pravoplatně potvrzeno dvěma svědky (Dt 17,6; J 8,17; 2 K 13,1).
Svědkové budou po své smrti pohozeni na náměstí města, které je duchovně Sodomou a Egyptem a kde byl ukřižován jejich Pán (Zj 11,8). Sodoma zde symbolizuje totální zkaženost hříchem (hlavně násilím a sexuální zvráceností) a Egypt je symbolem otroctví, hříšného polyteismu a spoléhání se na falešné jistoty. Pán obou svědků, Ježíš Kristus, byl samozřejmě ukřižován v Jeruzalémě, který míval ve zvyku zabíjet Boží proroky (Mt 23,37; L 13,34). Podle většiny vykladačů jde skutečně o svaté město Jeruzalém (a snad náměstí Zion Square), neboť podlesamotnho Ježíše „není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“ (L 13,33). Někteří vykladači ale soudí, že může jít o jiné město, které přistupuje k prorokům obdobně jako Jeruzalém. Každopádně má jít o významné světové velkoměsto. Třeba o New York (a náměstí Times Square) či Vatikán (a Svatopetrské náměstí, italsky Piazzo San Pietro). Události kolem dvou svědků uvidí lidé ze všech národů, čeledí, jazyků a kmenů (Zj 11,9). Tedy celý svět bude na to hledět, třeba skrze televizi, internet či sociální sítě.
Verše 15–19: Konečně zatroubí sedmá polnice. Ta na úvod nepřináší pohromy, nýbrž přináší dobrou zprávu a nebeskou liturgii. Nebe zde oslavuje nastolení Boží vlády nad celým světem. Přichází tedy období, kdy Satan bude zbaven veškeré své moci nad světem. Dosud totiž platilo, že „celý svět je pod mocí Zlého“ (1 J 5,19). Dvacet čtyři starců, které již známe ze čtvrté kapitoly knihy Zjevení, se klaní Bohu a chválí Ho, neboť nastal čas soudu, čas odměny pro Boží služebníky a čas zničení hubitelů země (tedy těch kdo hubí zemi mravně, ekonomicky, sociálně či ekologicky). Nakonec se otevře nebeský chrám (chrám v nebesích) a je vidět Archu úmluvy, symbol Boží věrnosti své smlouvě s lidmi. To vše je provázeno značnými pozemskými úkazy–hlasy, blesky, hromy, zemětřesením a velikým krupobitím. Bůh tím jen potvrzuje moc plně prosadit svou vůli. Všechny pečetě jsou rozlomeny, všechny polnice zatroubily a tak se děj může posunou na novou úroveň, kterou si přiblížíme v dalších kapitolách knihy Zjevení.
Prameny:
Bible. Písmo Svaté Starého a Nového Zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7.
Biblí Svatá aneb všecká Svatá Písma Starého a Nového Zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613. Nákladem Biblické společnosti v Praze 1949.
Jiří Hedánek: Výklad knihy Zjevení Janovo, Praha, Česká republika, Církev bratrská, Libochovice 2016, web: portal.cb.cz– dokumenty-download-Zjevení Janovo.
Vít Šmajstrla: Bible verš po verši. Zjevení Janovo, kapitola 11, web: versebyversebible.cz/zjeveni/zjeveni-kapitola-11.
