Článek
První čtení: Genesis 19,17–26: Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel. Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím. Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ Proto bylo to město nazváno Sóar (to je Maličké). Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.“
Druhé čtení: 2 Korintským 11,23-27: „Jsou služebníky Kristovými? Odpovím obzvlášť nerozumně: já tím víc! Namáhal jsem se usilovněji, ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře. Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“
Čtení ke kázání: Lukáš 9,57-62: „Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.““
Kázání:
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
dnešní kázání bude poněkud drsné. Díky Kristu jsme smíření s Bohem a máme naději jak pro život časný, tak hlavně pro život věčný. Následování Ježíše Krista ovšem má i své nároky. Ne nadarmo Ježíš vyzývá ty, kteří Ho chtějí následovat, aby předem zvážili i náklady svého rozhodnutí: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. `To je ten člověk´, řeknou, `který začal stavět, ale nemohl dokončit.´“ (Lk 14,27–30)
V dnešním čtení ke kázání Ježíš přibližuje tři možné důsledky či náklady následování. Za prvé jde o to, že při následování svého Pána může učedník přijít o základní životní jistoty, mimo jiné i o jistotu stabilního bydlení. Mnohdy ho čeká osud pocestného bez domova, bez přístřeší, bez opory ve své rodině. Sám Ježíš se totiž v posledních letech života stal putujícím kazatelem, který spolu se svými apoštoly se stal závislý na podpoře svých příznivců. U evangelisty Lukáše například čteme: „Potom Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly.“ (Lk 8,1–3) To je docela nejisté živobytí.
Putujícími kazateli se stali následně i Kristovi apoštolové, proroci či pisatelé evangelií. Kupříkladu apoštol Ondřej, Petrův bratr, doputoval až do daleké Gruzie. Apoštolové Bartoloměj a Juda Tadeáš přinesli evangelium až do Arménie. Apoštol Tomáš zakládal sbory v daleké Indii. V Etiopii působil apoštol Matouš a v Egyptě pak evangelista Marek. Apoštol Petr působil v Judsku a Sýrii a poté zamířil do Říma. Apoštol Pavel hlásal evangelium na Kypru, v Malé Asii, v Řecku a nakonec došel jako Petr až do Říma. O tom, že apoštol Pavel byl často na cestách jsme slyšeli již v našem dnešním druhém čtení (2 K 11,26). Nakonec i já spolu s Eduardou jsme stále nenašli trvalejší bydlení. Za dobu 27 společných let jsme se stěhovali již 19 krát, tedy v průměru co každých 17 měsíců. A koncem srpna nás čeká další stěhování.
Ovšem nesmíme zapomínat i na následující Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“ (Mk 10,29–30)
Nyní se dostáváme snad k nejdrsnějšímu Ježíšovi požadavku. Následování Ježíše má mít přednost před splněním takové základní synovské povinnosti, jakou je pohřbít svého otce. To, co Ježíš požaduje je pro židovské vnímání naprosto znesvěcující zločin. Podle židovské tradice nepohřbený (nebo exhumovaný) člověk nemůže být totiž vzkříšen pro věčnost. Navíc u starých Izraelců bylo mrtvé tělo pokládáno za nečisté a dotyk mrtvoly znečišťoval člověka sedm dní, a to až do vykonání složitých úkonů očišťování (Nu 19,11-19) S pohřby se proto spěchalo, co nejvíce. Konaly se tak obvykle v den úmrtí na pohřebiště, pokud možno vzdálené od lidských osídlí (Ez 39,12–16) A potom začalo to očisťováni.
Tomu, kdo chtěl být Ježíšovým učedníkem, Ježíš zde řekl:„Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (L 9,60) Co tím mínil? Prozaicky řečeno: Mrtví rodiče už tě na nic nepotřebují. Mrtvé nech hrobníkům. V obecně rovině potom jde o to, že On (Ježíš) vyžaduje věrnost a oddanost, kterým musí ustoupit i synovská pouta. Následování Krista není zábava, ale něco, co se týká života a smrti mnohem více než pohřeb. Přesněji následování se týká života a pohřeb smrti. Platí zde to, co Mojžíš řekl Izraelitům ve stepní pustině v Zajordání: „Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“ (Dt 30,19)
A do třetice, při Ježíšově následování jde také o to, nenechat se svázat vlastní minulostí. Tedy zbytečně se neohlížet zpět. Minulost (staré tradice, „duchové“ minulosti) mohou totiž ovládnout nebo zadržet současnost (živé procesy). Jak říkají Francouzi: „Le mort saisit le vif“, čili mrtvý chytá živého. Kvůli Kristu by měl být učedník ochoten opustit rodinné tradice či vazby, navyklý způsob života, staré vzorce myšlení a jednání nebo neochotu se změnit.
Ježíš to vyjádřit obrazně pomocí oráče s pluhem, který může orat přímé brázdy jen tehdy, když hledí dopředu a neohlíží se dozadu. Podobně orání pluhem pro Boží království nestrpí jakékoliv zdržení, váhání či rozptýlení. Učednictví, ke kterému Ježíš zve, totiž přesahuje veškerá rodinná pouta a vyžaduje rozhodný pohled vpřed. Varováním je zde nám osud Lotovy ženy, o němž jsme četli v našem dnešním prvním čtení (Gn 19,26).
Týká se to i budoucích dějů, jak upozorňuje Ježíš v Lukášově „malé apokalypse“: „Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v onen den na střeše, ale věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal; a stejně tak kdo bude na poli, ať se nevrací zpět. Vzpomeňte si na Lotovu ženu!“ (Lk 17,28–32)
Učednictví, ke kterému nás Ježíš volá, vyžaduje tak připravenost k oběti, která zahrnuje životní zabezpečení (první případ), synovskou povinnost (druhý případ) a rodinnou náklonnost (třetí případ). V následování Krista nám často brání strach z budoucnosti či vzpomínky na minulost. Z minulosti se lze poučit, ale nelze ji změnit. A naše budoucnost je pak v rukou Toho, komu je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). A navíc platí to, co píše apoštol Pavel ve svém Listě Římanům: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ (Ř 8,18) Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče,
Tvůj Syn, Ježíš Kristus, nás zve k radikálnímu následování, které má mít přednost před našimi rodinnými vazbami, před povinnostmi potomků vůči svým rodičům i před našimi životními jistotami. Žel strach z budoucnosti a vzpomínky na minulost nám mnohdy brání vstupovat do všech skutků, které si pro nás ve své milosti připravil.
Odpusť nám to, Nebeský Otče, a daruj nám dostatek milosti, důvěry a odvahy, abychom se včas napravili a vždy, všude a ve všem věrně následovali Tvého Syna, našeho Pána a Spasitele. Dej také, aby co nejvíce lidi v Něho uvěřilo, dokud trvá doba milosti.
Za to všechno Ti děkujeme a o to všechno Tě prosíme skrze Tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání, 1995, ISBN 80-85810-07-7.
