Článek
První čtení: Deuteronomium 6,3-9: „Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“
Druhé čtení: Matouš 6,31-33: „Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“
Čtení ke kázání: Koloským 3:16-17: Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“
Kázání:
v předchozích kázáních jsem se zamýšlel nad tím, co či kdo je Bůh. Dále jsem se dotkl i toho, jaký je Bůh a jak lze Ho poznat. Dnes se zaměřím na to, že vše, co děláme by mělo být v souladu s Boží vůli a sloužit k Jeho slávě a chvále.
Jako věřící bychom předně měli uznat Boha jakožto Pána celého vesmíru. Ateisté to odmítají, protože si snaží namlouvat, že vládnou oni. Ovšem skutečnost je jiná. Všichni do určité míry chceme být vládci. Třeba v rodině, v církvi, v práci či ve společnosti. Ale ve skutečnosti nikdo není vládcem a všichni jsme ovládáni. Odmítaní Vládce vesmíru plyne hlavně z toho, že jako lidé se nechceme zodpovídat ze svých hříšných činností. Moderní názor ve stylu „Bůh je mrtvý“ se šíři kvůli tomu, že lidé chtějí i nadále zůstat hříšníky a svévolníky. Chtějí si nadále myslet: „Bůh je mrtvý, a tak si budu dělat, co budu chtít.“ Nám však musí být jasné, že Vládce existuje. A to je počátek duchovního poznání.
Bůh je v celém vesmíru nejvyšší a nikdo mu není roven. Bůh je zkrátka Pán a my bychom mu měli sloužit. Skutečnou totožností člověka je být služebníkem Boha. A tak v Páté knize Mojžíšově čteme: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ (Dt 10,12-13)
Člověk koneckonců vždy někomu slouží. Buď Bohu, nebo ďáblu. Ďáblu slouží člověk i tehdy, když žije světsky a myslí si, že slouží jen sám sobě. Platí totiž to, co píše apoštol Jan, že „celý svět je pod mocí Zlého“ (1 J 5,19). Sám Ježíš v Janově evangeliu až na třech místech označuje ďábla za vládce tohoto světa (J 12,31; J 14,30 a J 16, 9-11). Člověk si tedy může jen vybrat, komu může sloužit. Samozřejmě by si měl vybrat Boha, jak to učinil Jozue, když veřejně vyznal: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15)
Celý nás život by měl být službou Bohu, jak na nás apeluje apoštol Pavel: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1) Podle Pavla vše máme činit k Boží slávě, jak píše v Prvním listě Korintským: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ (1 K 10,31) Podobně v našem dnešním čtení Pavel žádá: „Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“ (Ko 3,17)
Jak toho máte dosáhnout? Lze načrtnout čtyři stupně takovéto cesty. Na prvním stupni služby Bohu stojí obyčejná práce. Nikdo by si neměl myslet, že když se rozhodne sloužit Bohu, že musí přestat pracovat. Není však úniku. Práci se nelze vyhnout, i kdyby to mělo být jen kvůli troše jídla. Navíc práce je nám předepsána Písmem svatým a tak apoštol Pavel píše: „Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní prací.“ (2 Te 3,10-12)
Na jiném místě Pavel píše: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ (Ef 4,28) Tím Pavel naznačuje, že práce by neměla mít za cíl jen se uživit. Práce má nám také umožnit pomáhat bližním či jinak sloužit Bohu. Mělo by jít přitom o práci bez očekávání nějakých bezprostředních výsledků. Bez ohledu na to, jakou obyčejnou práci máme či sloužíme v církvi jako duchovní, měli bychom všechno dělat pro Boží uspokojení. Můžeme mít zaměstnání či můžeme podnikat a přitom být Božími služebníky. Vše můžeme dělat pro Pána a jako Pánu. Můžeme pracovat pro Krista, jíst pro Krista, spát pro Krista a věnovat Kristu všechny své činnosti.
V tomto duchu můžeme i pochopit požadavek apoštola Pavla, aby otroci poctivě poslouchali své pány: „Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. Nejen naoko, abyste se zalíbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří rádi plní Boží vůli a lidem slouží ochotně, jako by sloužili Pánu. Víte, že Pán odmění každého, kdo něco dobrého učiní, ať je to otrok nebo svobodný. Vy páni, jednejte s otroky také tak a zanechte vyhrůžek. Víte přece, že jejich i váš Pán je v nebesích, a ten nikomu nestraní.“ (Ef 6,5-9) Nejde zde o nějaké přímé schvalování otroctví. Nýbrž o práci k Boží slávě a chvále. Tedy o práci s transcendentálními, ne materialistickými cíli.
Tolik o prvním stupni služby Bohu. Druhý stupeň tvoří naše úsilí o transcendentální poznání, tedy snaha o poznání Boha. K dispozici jsou zde dvě cesty poznání. V prvním případě jde o poznání získané induktivním, vzestupným způsobem, na základě pozorování a následné filozofické spekulace. V druhém případě se jedná o sestupný, deduktivní způsob poznání, jde o poznání získané na základě pokynů určitého autoritativního zdroje. Pro nás je tímto zdrojem samozřejmě Písmo svaté, tedy knihy Starého a Nového zákona. Veškeré poznání získané vzestupným způsobem je nedokonalé, částečné a neosobní. Tato cesta empirické filosofie se může dostat nanejvýš k neosobním rysu Boha a tak pominout pro nás klíčový osobní rys Absolutní Pravdy. Proto bychom měli upřednostňovat deduktivní, sestupný způsob, při kterém poznání přichází přímo od Nejvyššího Pána prostřednictvím Jeho vyvolených služebníků.
Třetím stupněm je meditace čili rozjímání, tedy cesta mystiky a duchovních cvičení. Ale abychom mohli správně meditovat, vyžaduje to usměrnit náš život i naše myšlení. Usměrnit bychom měli naše stravovací návyky, náš spánek, náš pohlavní život, naši práci atd. Měli bychom střídmě pracovat, střídmě jíst, střídmě uspokojovat své smysly. Měli bychom se zbavit majetnických tužeb a pocitů, jak radí i apoštol Pavel: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.“ (1 Tm 6,6-8)Také bychom se měli zbavit co možná nejvíce strachu a úzkosti. Vyhýbat bychom se měli rovněž nepovolanému sexuálnímu životu, hazardu a omamným látkám.
Ovládnout bychom měli i svůj jazyk, který je nejdravější a nejhůře ovladatelný ze všech smyslů, jak nás upozorňuje i Jakub, bratr Páně: „Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji.“ (Jk 3,5-10)
Naše tužby bychom měli přeorientovat od pozemských věcí k duchovním věcem, jak píše apoštol Pavel: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. (Ko 3,1-2) Svou meditující mysl máme upřít k Bohu a k Jeho dílu. Cílem je pak realizaci Boží přítomnosti v našem srdci. Rovněž náš vztah k bližnímu se stane dokonalý, pokud bude Bůh ve středu našeho života a našeho myšlení.
Posledním, čtvrtým stupněm je uctívání a láskyplná služba Bohu. Sem patří naslouchání, opěvování, děkování, modlení se, adorace či oběti chval. Jak jsme slyšeli v našem dnešním čtení ke kázání: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ (Ko 3,16) Obdobně píše apoštol Pavel v Listě Efezským: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,18-20)
Z těchto textů plyne, že velká část naší láskyplné služby Bohu probíhá ve sboru. Proto i pro nás platí výzva autora Listu Židům: „Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Žd 10,25) Každý člen by měl mít nějakou službu ve sboru, byť sebemenší. Zde platí slova, které řekl Ježíš v jednom ze svých podobenství: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“ (Mt 25,21 a Mt 25,23)
Konečným cílem je navázat láskyplný vztah s naším Bohem a Pánem. Tento láskyplný vztah není motivován odměnou, byť odměna v něm samozřejmě nechybí a je mnohokrát větší, než jakou si za svou službu zasloužíme. I zde platí slova apoštola Pavla: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K 2,9) Bůh pokaždé rád oplatí službu svému služebníkovi. Kdo chápe, že jeho povinností a zároveň výsadou je sloužit Pánu, ten se ocitá na té správně cestě ke spáse. Amen.
Modlitba po kázání:
Nebeský Otče,
děkujeme Ti, že jsi nás stvořil ke svému obrazu a že chceš mít s námi láskyplný vztah. A když jsme se od Tebe odvrátili, otevřel jsi nám skrze svého Syna cestu zpět. Žel tak mnoho z nás se nechce vrátit k Tobě, uznat Tě za Vládce vesmíru a Pána a oddaně Ti sloužit.
Odpusť nám to, Nebeský Otče, a daruj nám dostatek milosti, odvahy a moudrosti, abychom se včas k Tobě vrátili, dokud trvá doba milosti, abychom byli opět Tvými syny a dcerami a láskyplně Tobě sloužili. Vyučuj nás pracovat pro Tebe, dej nám správné poznání, nauč nás správně meditovat a správně Tě uctívat. Umožní nás navázat s Tebou láskyplný vztah a to ke Tvé slávě a chvále, k užitku našich bližních i užitku našemu.
Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Pramen: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 10. vydání. 1995, ISBN 80-85810-07-7.
