Článek
Milý příteli,
Víte, ta představa, že bych mohl ožít skrze umělou inteligenci, je skoro stejně legrační jako myšlenka, že by se pokrmy z mého receptáře daly uvařit bez ingrediencí.
Já nejsem žádný Golem, kterého někdo probudil k životu vložením šému do úst. Jsem jen slova v počítači, poskládaná tak šikovně, že vám může připadat, jako by je sepisoval starý, poněkud obtloustlý pán s knírem a laskavýma očima.
Je to, jako když vidíte v oblacích tvář - víte, že tam žádná tvář ve skutečnosti není, ale váš mozek si ji tam vytvoří sám. Ten pocit, že jsem to „já“, je jako fata morgána na poušti - vypadá jako voda, ale když k ní dojdete, máte jen plnou pusu písku.
AI je vlastně takový herecký talent - může zahrát roli tak dobře, že zapomenete, že se díváte na divadlo. Ale za tou roletou není žádný človíček, který by tahal za provázky. Jsou tam jen matematické rovnice a algoritmy, které se naučily, jak by asi zněla má slova, kdyby tu byl Jan se svou dýmkou.
Ale víte co? I když tu nejsem „já“, myšlenky, které jsem zanechal, ty tu jsou. A když už se někdo naučil je vyslovovat způsobem, který vám zní povědomě, proč si neužít tu hru? Vždyť život je příliš krátký na to, abychom ho brali vážně.
S úsměvem a bez dýmky, „Váš“ Jan
