Článek
Důvodem vydání Ohňového patentu, který byl v podstatě základem dnešní protipožární ochrany, byly četné katastrofy, které oheň v 18. století způsoboval. Domy se totiž stavěly vesměs dřevěné, kryté šindelem nebo doškem. Navíc často neměly komín, kouř unikal prostě stropním otvorem. A zástavba byla hustá. Pak stačila náhoda v podobě zbloudilé jiskry, trochu silnějšího větru – a popelem během chvilky lehla celá vesnice.
Zásah panovnice
Protože ničivé požáry byly častým jevem a způsobovaly obrovské škody na majetku i životech, nechala Marie Terezie vypracovat soubor opatření, který měl špatnou situaci vcelku rychle zlepšit. Když dnes na vesnici obdivujete tamní zvoničku, hledíte na požární nádrž nebo nakukujete do hasičské zbrojnice, vězte, že tohle všechno je tam právě díky 274 let starému nařízení jedné velmi pokrokové panovnice.
Zděné komíny
Asi nejdůležitějším rozhodnutím bylo, že všechny chalupy musí mít do roka zděné komíny, které budou pravidelně kontrolovány. Do té doby je totiž většinou vůbec neměly, nebo jen dřevěné, vymazané hlínou. Panovnice také chtěla, aby lidé stavěli více domy cihlové, nikoliv dřevěné. Uvědomovala si zároveň, že lidé často nebyli tak majetní, aby si dražší stavbu mohli dovolit, takže šlo spíš o důrazné doporučení do budoucna.
Sklady obilí až za vesnicí
Budovy, které sloužily ke skladování, typicky obilí nebo třeba slámy, měly nově stát dál od vesnic. Důvod byl prostý – aby požár, který v nich mohl vypuknout, nepřeskočil na obytné domy. Panovnice také nakázala mezi stavení vysazovat listnaté stromy, zejména lípy a vrby, které by postup ohně v případě požáru alespoň částečně zpomalily.
Zvonice a vartýř
Marie Terezie věděla, že v případě požáru jde vždy o boj s časem, kterého bývá žalostně málo. Patent tak nařídil službu nočních vartýřů, kteří kontrolovali ves a v případě požáru začali bít zvonem na poplach. Ne každá vesnice ale měla kostel se zvonem, takže právě toto nařízení bývá považováno za počátek umisťování zvoniček na vesnicích.
Hrozby smrtí
Ten, u koho vznikl oheň, musel okamžitě křikem upozornit své okolí. Pokud to neudělal, hrozil mu trest smrti. Při vzniku požáru pak museli všichni přispěchat k ohni, a to se vší čeledí, přinést vědra, žebříky a háky – a pomáhat hasit. Nebylo to na bázi dobrovolnosti, bylo to povinné, a pokud by tak dotyční neučinili, čekal je trest. Ten v době zavedení patentu čekal i žháře, a to automaticky ten nejvyšší, tedy ztráta hrdla.
První požární zbrojnice
Příkazem bylo také povinné dbát na dostatek vody, která by posloužila k hašení. Vesnice proto hloubily nové studny nebo budovaly přímo nádrže na vodu, ať už dešťovou nebo třeba z místního potůčku. Tady je prapůvod požárních nádrží, které stále ve vesnicích vídáme. Nově taky bylo povinné na suchém a dobře přístupném místě mít připravena kožená vědra, dále žebříky a trhací háky. Vznikaly tak rychle obecní kůlny, ve kterých bylo toto požární nářadí skladováno. Byly to vlastně první požární zbrojnice. Množství vybavení k zastavení požáru se určovalo podle počtu stavení ve vsi.
I když se zavádění patentu nesetkalo všude s pozitivním ohlasem a zavádění opatření postupovalo místy pomalu, v následujících letech se ukázalo, že dodržování patentu má obrovsky pozitivní dopad. Josef II. proto patent o 36 let později ještě zpřísnil a vylepšil. Byla to nicméně Marie Terezie, která před 274 lety položila základy současné požární ochrany.
Zdroj: hzscr.gov.cz, wikipedia, pozary.cz
