Článek
Na pomezí středních a severních Čech je Kokořínsko-Máchův kraj, ale také západní část Polabí v okolí památné hory Říp. Mírně zvlněná krajina má ze všech směrů zřetelný identifikační bod. Právě tady podle pověsti praotec Čech rozhodl, že jeho družina se tady usadí.
Z pohledu vlastivědy a dějepisu by se mohlo zdát, že nejdůležitější zastávkou pro každou rodinu se školákem bude především Říp s rotundou na vrcholu. Samozřejmě je to symbol i nedaleké Roudnice nad Labem a lokální identity. I když i ve městě u Labe, kde je hlavní dominantou barokní zámek, se neoficiální označení Podřipsko tolik marketingově neujalo. Důvodů bude více…
Především potíž Roudnicka je v jeho geografické poloze. Místo cílové destinace je spíše tranzitním regionem. Vede tu dálnice D8, po které frčí auta z Prahy do Ústí nad Labem a dále do Německa, to platí i opačným směrem. Stejné je to se železnicí. Ačkoliv Roudnice je na hlavní železniční tepně z hlavního města do Děčína, opět spíše slouží jako zastávka, na které se turista z okénka podívá na řeku a na zámek, a po pár minutách pokračuje dále na sever, často třeba do Litoměřic.
Podřipsku konkuruje Mělnicko i České středohoří
Podřipsko má velkou konkurenci s Mělnickem s dominantním Mělníkem a zámky podél Vltavy. Když cykloturista pojede od Prahy, zastaví v Nelahozevsi, Veltrusech a v Mělníku. Do Roudnice nad Labem už možná ani nedojede…
A obdobně je to u Labské cyklostezky, která je páteřní komunikací pro cyklisty z Německa mířící do Mělníka. Pokud se zastaví v Děčíně, možná v Ústí nad Labem, tak určitě v Litoměřicích. A ve městě pod Řípem jen projede kolem zámku do Mělníka, kde i kvůli impozantnímu pohledu na soutok Labe s Vltavou zastaví na delší čas raději tady.
Pokud si někdo pamatuje první československý muzikál ze 60. let Starci na chmelu, tak lokaci natáčení filmu najde na druhé straně Roudnice nad Labem, za řekou v Chodounech. S chmelnicemi se ale více spojíme Žatecko, které i díky tomu bylo zapsáno na seznam UNESCO.
Právě na této straně řeky Labe najdeme vrch Sovice u Brzánek s uzavřenými vinicemi. Ty patří šlechtickému rodu Lobkowicz a jsou součástí roudnického zámku, v jehož sklepích se nachází vinařství.
Jak ale podcastový Stavař na cestách upozorňuje, není Lobkowicz jako Lobkowicz. Je to jako u velké firmy s různými divizemi - jméno je stejné, historie společná, ale dnes jsou to dvě různé rodinné větve, které hospodaří samostatně.
Větev Roudnická, je knížecí. Hlavní postavou je především William Lobkowicz, americký Čech, který se vrátil po roce 1990. Do této větve patří zámek v Roudnici nad Labem, Nelahozeves a hrad Střekov v Ústí nad Labem. S toto větví je spjat i Lobkowiczký palác na Pražském hradě.
Větev Mělnicko-hořínská vlastní zámek v Mělníku a v Hoříně. Právě tato větev provozuje vinařství v Mělníku.
To je důležité pro pochopení z pohledu turismu, cestovního ruchu i obchodu s vínem. Pro běžného cestovatele je to jedno „jméno Lobkowicz“, ale z pohledu památek a obchodu s vínem jsou to dvě různé firmy, které se vzájemně, i když noblesně" konkurují.
A tak jsme se dostali k dalšímu benefitu Podřipska, což je víno. Tady u Roudnice nad Labem není možné provozovat pěší či cykloturistiku ve vinicích. Jsou uzavřené, tudíž tento typ trávení volného času a relaxace není s Podřipskem spojen. I když vinařství v zámku na náměstí v Roudnici nad Labem je pro veřejnost otevřené, dokonce s malou vinicí a konáním vinobraní.
A to je také odpověď na to, proč Podřipsko s Roudnicí nad Labem je ve stínu Mělníka, který svého lesku využívá i v pořádání vinobraní. To najdeme v září i v Litoměřicích, které těží z přítomnosti vinic u Velkých Žernosek, se kterými si spojujeme víno z Polabí. Tady to vypadá jako na jižní Moravě, jako v dolnorakouském údolí Wachau či jako v Toskánsku, v trojúhelníku vyhlídek Tři kříže, Radobýl a Kamýk.
Ve stínu Libochovic i Hazmburku jsou lázně na Podřipsku
Na Podřipsku najdeme dvě zajímavá místa pro turisty. Vodní hrad v Budyni nad Ohří a možná pro mnohé překvapní - Mšené-lázně.
Zatímco vodní hrad v Budyni je ve stínu známějšího zámku v nedalekých Libochovicích a dominanty viditelné široko daleko - zříceniny hradu Hazmburk, Mšené-lázně jsou samostatnou kapitolou tohoto regionu.
Mšené-lázně nedosahují známosti a věhlasu jako Poděbrady, jsou mnohem komornější. Jsou i protikladem velkých a městských Teplic, které v Ústeckém kraji hrají lídra v lázeňství a wellness.
Malá obec v údolí Mšenského potoka na cestě mezi Budyní nad Ohří a Slaným je poslední (první) obcí Ústeckého kraje ve směru do středních Čech. Jak se dostalo Mšené na mapu českých lázní?
Neznámá historie Lázní Mšené
Vše odstartoval hospodářský správce zdejšího panství, který na konci 18. století v této oblasti objevil „zázračnou“ vodu. Tehdejší majitel panství, hrabě František Josef Kinský, byl mužem činu a nechal vodu prozkoumat odborníky. Zaslal vzorky k posouzení tehdy již mezinárodně proslulému lázeňskému lékaři a mineralogu v Bílině, Františku Ambrožovi Reussovi. Doktor Reuss potvrdil značný obsah minerálních látek ve vodě…
V roce 1800 se připravovalo již 73 koupelí denně, když původní 3 samostatné prameny byly svedeny do jednoho zdroje v místě dnešní přední části lázeňské kaple, v sousedství Pavillonu Říp-Balneo.
Když se pozemkový majetek ve Mšeném dostal do vlastnictví rodiny Tomanovy, zahájil na začátku 20. století František Toman rozsáhlou rekonstrukci lázeňského areálu i provozu lázní.
V letech 1905 - 1906 byla postavena na dubových pilotách nová lázeňská taneční a restaurační dvorana podle projektu celosvětově významného architekta Jana Letzla. Budovu vymaloval malíř Viktor Oliva (mimo jiné autor původních maleb známé pražské kavárny Slavia). Konaly se zde koncerty, byly zde vyloženy noviny a časopisy, kulečník a taneční parket. Po stavební stránce vznikl areál, jaký jej známe dnes, a lázeňské hosty zval František Toman na časté hony.
Během třetího desetiletí 20. století se přestalo lázním dařit a pro mnoho obtíží, nevyrovnané hospodářské výsledky, i jiné osobní důvody dospěl jinak úspěšný majitel lázní k osobnímu rozhodnutí a v roce 1931 lázně prodal Svazu zemědělských pojišťoven.
V rámci socializace byly lázně po 2. světové válce zestátněny, a po čase byly převedeny pod Lázně Teplice, což pro rozvoj a perspektivy lázeňství v obci nebylo nejpřínosnějším obdobím. V novodobých porevolučních událostech byly tehdejší Lázně Mšené předmětem kuponové privatizace, aby se jako akciová společnost v soukromém vlastnictví začaly po desítkách let „budovatelského chátrání“ opět probouzet.
V Lázních Mšené se dnes léčí hlavně nemoci pohybového ústrojí s využitím přírodního léčebného zdroje vyhlášené místní Lázeňské Slatiny. Dnes se lázně pozicují jako lázeňský resort nedaleko Prahy.
