Článek
Romea.cz – od watchdogu k hlídacímu psovi na vodítku
Kdysi dávno vznikl projekt, který měl noblesní cíl ,dát hlas těm, které většina společnosti přehlíží. Romea.cz měla být mostem. Mostem mezi světy, kterými často neproudí porozumění, ale předsudky.
A dnes? Dnes ten most připomíná spíš dálnici s jednostranným provozem a občasným mýtem za špatný názor.
Romea kdysi informovala. Dnes spíš vychovává. Když si dovolíte mít vlastní názor, ještě než dopijete ranní kávu, víte, že jste buď „dezolát“, „rasista“ nebo v horším případě „ruský šváb“. A kdo by se chtěl hádat s médii, která mají pravdu od přírody? Žádné důkazy netřeba ,
stačí správný pocit a dostatek morální nadřazenosti.
Je to zvláštní proměna – média, která měla stát na straně pravdy, se rozhodla, že pravdu nahradí interpretací. Fakta jsou nuda, nuance zdržují. Čtenář přece nechce přemýšlet, chce vědět, co si má myslet. A kdo jiný by mu to měl říct než mediální osvícenec s titulkem, který křičí víc než středoškolský TikTok influencer?
Aktivismus totiž není zlo. Ale jakmile začne převažovat nad novinařinou, stává se propagandou ,ale jen s pestřejším logem. Romea dnes připomíná ten druh příbuzného, který na rodinné oslavě všem citově vysvětluje, proč kdo hlasoval špatně, a pak se diví, že příště nebyl pozván.
A co je na tom nejvíc fascinující? Že to všechno začalo skvělou myšlenkou. Pomoci, vysvětlovat, otevírat oči. Jenže někde po cestě se z otevřených očí stala zvednutá obočí.
Tak snad jednou Romea znovu najde svůj původní kompas. Zatím se spokojme s tím, že jejich články fungují perfektně… jako lakmusový papírek liberalismu. Jen pozor – barví i ruce.
Kdysi dávno, v době, kdy novináři ještě věřili, že pravda je něco víc než dobře napsaný status na Facebooku, vznikla Romea.cz. Projekt, který měl spojovat světy, bourat stereotypy a ukazovat, že být Rom neznamená být problém, ale člověk s hlasem, který má být slyšet.
No a dnes? Z původního mostu se stala jednostranná dálnice, po které projedete jen tehdy, když troubíte na liberální klakson.
Najednou se člověk při čtení článků musí ptát: „Informují mě, nebo mě právě převychovávají?“
Když Romea psala o tom, že „všichni, kdo sdílí obavy z migrace, jen podléhají dezinformacím“, bylo jasné, že jde o zázrak mediální psychologie a to té, která ví, co si máte myslet, dřív než si to uvědomíte.
A když si dovolíte říct, že možná ne každý, kdo měl jiný názor na covidové opatření, byl „dezolát“? Gratulujeme. Právě jste se přihlásili do klubu „Putinových agentů s IQ nižším než toaletní kartáč“.
Fotky z demonstrací proti vládě? Automaticky „shromáždění extremistů“.
Kritika ministra vnitra? „Projev nenávisti vůči menšinám.“
Zatímco reportáže o Romech, kteří dělají něco výjimečného, bývaly dřív hlavním obsahem, dnes se to spíš ztratí mezi články o tom, jak „dezinformační scéna ovlivňuje romskou komunitu“. Jako by se všichni Romové stali obětí psychologické války jen proto, že si někteří dovolí nesouhlasit s redakcí.
A nejlepší jsou komentáře pod články. Někdo napíše: „Nemyslím si, že vláda je rasistická, spíš neschopná.“
Romea: „Děkujeme, Jaroslave, ale vaše nevědomá zaujatost je přesně to, o čem píšeme.“
Někdy nejde poznat, jestli čtete médium nebo online kurz o tom, jak myslet správně, abyste si neublížili – Romea Style™.
Přitom to všechno mělo začátek tak čistý, až to dojímá. Pomáhat, vysvětlovat, bourat předsudky. Jenže dnes to vypadá, že kdo nechce být součástí liberálního chóru, je automaticky „toxický element“.
Když se Roma.cz nechá slyšet, že se „musíme bránit nepravdám“, člověk si říká – fajn, ale kdo se brání před těmi jejich?
Takže ano, Romea udělala spoustu dobrých věcí. Ale teď místo skutečných příběhů nabízí morální manuál. Místo faktů dojmy.
A místo diskuse – nálepku.
A to je škoda, protože pravda bývá nejzajímavější právě tehdy, když se o ni vede spor. Jenže hádat se s Romeou je jako diskutovat s GPS: i když víte, kam jedete, stejně vám tvrdí, že jste špatně odbočili.
Ale víš co? I přesto je čtu. Rád.
Proč? Protože stále v nich občas najdu ten závan upřímnosti, ten původní duch, kvůli kterému Romea vůbec vznikla. Když sleduji jejich reportáže o mladých romských talentech, o dětech, které zpívají, malují nebo studují medicínu – tam je to všechno. Tam je radost, hrdost a opravdová naděje.
Ty chvíle připomenou, že smyslem Romey nebylo rozdělovat. Bylo jím ukázat, že Romové nejsou žádná anonymní skupina, ale lidé s příběhy, sny a vlastní vůlí.
A to je to, co bych si přál, aby se vrátilo.
Aby redakce znovu objevila ten motor, který ji kdysi poháněl – chuť mluvit pravdu a ne určovat, kdo ji smí říkat. Aby se místo moralistického tónu vrátilo víc empatie, víc faktů, víc prostoru pro skutečnou diskusi.
Protože když Romea dělá svou práci poctivě, umí být fantastická. Umí otevírat oči, bourat předsudky a inspirovat. Jen k tomu zkrátka není třeba nálepek ani lekcí z politické korektnosti.
Demokracie je krásná v tom, že umožňuje i Romee psát, jak chce. A mně zase umožňuje je číst, zvednout obočí, pousmát se – a přesto jim popřát, aby znovu našli to, co kdysi dělalo Romeu Romeou: upřímnost, odvahu a respekt.
Protože když se vrátí k té cestě, kvůli které začali, bude to ku prospěchu všem – nejen Romům, ale celé společnosti, která už dávno potřebuje víc porozumění a míň kazatelů ve zprávách.
