Článek
Veřejná debata ve společnosti se za poslední roky proměnila k nepoznání. Dříve bylo zvykem, že politik byl vnímán jako autorita – člověk, který reprezentuje hodnoty, má rozhled, schopnost uvažovat v souvislostech a vést společnost k dialogu. Dnes se však zdá, že veřejný prostor se stal bitevním polem, kde vítězí ten, kdo hlasitěji útočí, rychleji nálepkuje a méně naslouchá.
Namísto skutečné diskuse o problémech přichází lavina jednoduchých zkratek.
Kdo má jiný názor, ten je okamžitě označen – extremistou, liberálem, populistou či dezolátem. Přitom právě diskuse, střet argumentů a ochota chápat různé pohledy jsou základem demokracie. Nálepky sice vypadají jako snadné řešení, ale ve skutečnosti jen zakrývají neschopnost porozumět složitosti světa.
Politici se přestávají chovat jako státníci. Místo hledání řešení a sjednocování společnosti se mnozí proměnili v jakési hospodské generály. Hlasitě komentují, křičí, obviňují a místo, aby vedli národ, vedou své osobní války proti oponentům. Snaží se získat pozornost a sbírat body před kamerami i na sociálních sítích. Výsledkem však není větší pochopení mezi lidmi, ale hlubší propast, která dělí společnost na tábory a posiluje nedůvěru vůči všemu, co přijde „z politiky“.
Důvěra občanů se dnes nezískává rozumem, ale emocí. Politika se mění v show, ve které vítězí křik, nikoli argument. Zmizela úcta k věcnému dialogu a poctivé práci. Když místo vizí nabízíme jen gesta a místo odpovědí fráze, nelze se divit, že politika přestává lidi zajímat. A tam, kde mizí zájem, zaniká i demokracie – protože ta žije z aktivní účasti, z přemýšlení a z ochoty lidí věci řešit, ne je obcházet.
Pokud se má společnost znovu postavit na nohy, musí se obnovit důvěra v rozumné slovo. Místo křiku potřebujeme poslouchat. Místo nálepek se musíme učit chápat. A místo hospodských generálů by bylo načase znovu hledat opravdové státníky.
Jak vrátit do politiky kulturu
Základem obnovy kultury v politice je návrat k elementární slušnosti a respektu. Politici by měli být schopni spolu nesouhlasit, aniž by se uráželi. Veřejný činitel – ať z jakékoli strany – má jít příkladem. Dokud budou diskuse připomínat hádky na tržišti, nelze očekávat, že lidé budou brát politiku vážně. Kultura dialogu začíná jazykem – jazyk formuje myšlenku a myšlenka určuje čin.
Je třeba, aby politické elity opět chápaly slova jako nástroj k dorozumění, ne jako zbraň. Místo agresivních sloganů by měly zaznívat věcné argumenty, místo dehonestace oponenta uznání jeho legitimního postoje. Pouze tam, kde je prostor pro rozdílné názory, může vyrůst respekt, a s ním i skutečná kultura demokracie.
Jak společnost sjednotit
Sjednocení společnosti nezačne v poslaneckých lavicích, ale mezi lidmi. Musí vzniknout nová občanská odpovědnost – ochota naslouchat i těm, kteří přemýšlejí jinak. Média, školy i politici by měli podporovat schopnost lidí vést dialog bez předsudků. Společnost se sjednotí tehdy, až každý pochopí, že protinázor není hrozba, ale příležitost.
Jednota nevzniká umlčováním menšinových hlasů, ale tím, že se různé názory naučí spolu existovat. V tom spočívá síla západních demokracií – o směřování rozhoduje rozum, ne hysterie.
Jak nevést žabomyší války
Politická energie by se měla soustředit na podstatné problémy: ekonomiku, vzdělání, bezpečnost, prostředí pro rodiny a podnikání. Žabomyší války o osobní útoky či ideologické maličkosti jsou možná mediálně vděčné, ale nevedou nikam. Stát, který se zabývá svými konflikty víc než budoucností, stagnuje.
Veřejnost přitom nechce každodenní spory, ale výsledky. Je načase, aby politici pochopili, že spolupráce není slabost. Naopak, schopnost domluvit se i s protivníkem je projevem skutečné síly.
Myšlenka na závěr
Americký prezident John F. Kennedy kdysi řekl:
„Neptaj se, co může udělat tvá země pro tebe – ptej se, co můžeš udělat ty pro svou zemi.“
Tato slova vystihují podstatu občanské zralosti. Politika není o soupeření eg, ale o službě společnosti. Když se k této myšlence vrátíme, možná zjistíme, že k lepší politice nevede boj, ale snaha o společný cíl.
