Článek
Byly doby, kdy se lidé sešli v hospodě, zanadávali na vládu, opozici, starostu i fotbalového rozhodčího. Pak si přiťukli, objednali další pivo a druhý den spolu normálně šli do práce. Politika byla jen jedním z témat. Nebyla náboženstvím.
Dnes? Dnes stačí říct, koho jste volili, a během několika minut můžete přijít o kamaráda, rozhádat rodinu nebo si znepříjemnit vztahy na pracovišti. Politika přestala být soubojem názorů a pro mnoho lidí se stala součástí jejich identity. A to je nebezpečné.
Rodina rozdělená jedním hlasem
Kdysi se rodinné hádky vedly o tom, kdo snědl poslední řízek nebo proč je v polévce málo soli. Dnes se hádáme o tom, kdo volí „ty správné“ a kdo „ničí republiku“.
Sourozenci spolu nemluví, rodiče se přou s dětmi, prarodiče odcházejí od nedělního oběda uražení. Jeden volební lístek dokáže rozdělit rodinu víc než dědictví po babičce. A to už něco znamená.
Kancelář místo pracoviště připomíná zákopy
Ani zaměstnání není výjimkou. Dříve byl kolega prostě kolega. Dnes je nejdřív potřeba zjistit, koho volí. Pak se rozhodne, jestli je to „normální člověk“, nebo někdo, s kým je lepší nemluvit.
Místo spolupráce vznikají tábory. Místo humoru napětí. Místo respektu nálepky. Přitom většina lidí řeší úplně stejné starosti. Hypotéku, složenky, děti, zdraví nebo dovolenou. Jen se nechali přesvědčit, že největším nepřítelem je kolega od vedlejšího stolu.
Z politiků jsme udělali členy rodiny
Kdysi jsme si z politiků dělali legraci. Nadávali jsme na ně bez ohledu na stranickou příslušnost. Byli to zaměstnanci státu, které jsme platili ze svých daní.
Dnes? Dnes někteří lidé brání svého politika s takovou vervou, jako by šlo o vlastní dítě. Přiznat jeho chybu je téměř nemožné. Každá kritika je útok. Každá aféra je spiknutí. Každý novinář je nepřítel.
Jako by politici byli naši příbuzní, a ne lidé, které jsme si na několik let najali, aby spravovali stát.
Zapomněli jsme na obyčejný život
Svět se mezitím nezastavil.
Pořád vychází slunce. Děti si hrají na hřištích. Lidé slaví narozeniny, jezdí na výlety, pečou koláče, chodí na ryby nebo na fotbal.
Jen my jsme si dobrovolně vytvořili dojem, že musíme nepřetržitě bojovat na sociálních sítích. Každý den nový nepřítel, nová kauza, nové rozhořčení.
Jako by nám unikalo to nejdůležitější. Život se neodehrává na Facebooku ani v televizních debatách. Odehrává se doma, mezi přáteli, sousedy a kolegy.
Trocha sarkasmu neuškodí
Je fascinující sledovat, jak se z některých lidí během několika let stali neplacení tiskoví mluvčí politických stran. Politik udělá chybu? Nevadí. Za to může opozice. Média. Evropská unie. Počasí. Nebo nejlépe všichni dohromady.
Když stejnou chybu udělá soupeř, je to důkaz konce demokracie.
To není politický názor. To je fanouškovství. Jen místo klubové šály máme stranické logo na profilové fotce.
Občanská společnost stojí na respektu, ne na nenávisti
Demokracie není o tom, že budeme mít všichni stejný názor. Demokracie je o tom, že dokážeme žít vedle sebe, i když se neshodneme.
Můžeme volit jinou stranu a přesto být dobrými sousedy. Můžeme mít rozdílné názory a přesto si podat ruku. Můžeme spolu nesouhlasit a přesto si popřát hezký den.
Možná bychom si měli připomenout jednu obyčejnou věc.
Politici přijdou a odejdou. Vlády se střídají. Volby skončí.
Ale rodina zůstává. Přátelé zůstávají. Kolegové zůstávají. A život také.
Byla by škoda obětovat to všechno kvůli lidem, kteří za čtyři roky možná budou sedět v opozici, v důchodu nebo úplně mimo politiku.
Možná nastal čas vrátit politiku tam, kam patří. Do volebních místností. A nenechat ji sedět u každého rodinného oběda, u pracovního stolu ani mezi přáteli u piva.
Protože občanská společnost nezačíná ve Sněmovně.
Začíná tím, jak se chováme jeden k druhému.
