Článek
Nezávislost České televize neznamená, že se na ni nesmí sáhnout. A demonstrace ještě nejsou hlasem celé republiky.
Přečetl jsem si článek o stávce České televize a Českého rozhlasu, který hovoří o tom, že vláda fakticky prohrála boj o média. Při jeho čtení jsem si ale říkal jednu věc: Neztrácíme trochu schopnost rozlišovat mezi nezávislostí médií a právem veřejnosti rozhodovat o tom, jak mají fungovat a z čeho se mají platit?
Začněme úplně obyčejně.
Česká televize a Český rozhlas mají důležitou úlohu. Nikdo rozumný by neměl chtít, aby vláda určovala novinářům, o kom smějí mluvit, koho smějí kritizovat a jaké zprávy mohou odvysílat. To je základ svobodné společnosti. Jenže nezávislost neznamená nedotknutelnost. A už vůbec neznamená, že se nesmí diskutovat o penězích, hospodaření nebo způsobu financování.
Představme si obyčejnou restauraci. Majitel tvrdí, že vaří kvalitně, že jeho jídlo lidem chutná a že jeho podnik má pro okolí velký význam. Jenže místo toho, aby přesvědčil zákazníky, aby k němu chodili a dobrovolně za jeho služby platili, nařídil by všem lidem v okolí povinný měsíční příspěvek, ať už k němu někdy přijdou, nebo ne. A když by se někdo ozval, že s tím nesouhlasí, dostal by nálepku člověka, který chce restauraci zničit.
Zní to absurdně? Přesně tak absurdně mi připadá, když se zpochybňování povinných televizních poplatků vydává za útok na demokracii. Pokud je Česká televize tak důležitá a její obsah tak kvalitní, měla by být schopna přesvědčit lidi, že za její služby chtějí dobrovolně platit.
Další věc jsou samotné poplatky. Lidé je platí každý měsíc. A mnoho domácností dnes počítá každou stokorunu. Elektřina, plyn, nájem, hypotéka, potraviny, kroužky pro děti. Pro někoho je televizní a rozhlasový poplatek drobnost, pro jiného další pravidelný výdaj, který musí zaplatit.
A když se tito lidé ptají, proč mají platit právě tímto způsobem, neměli by automaticky dostat nálepku nepřátel demokracie.
Můžeme se bavit o tom, zda je lepší financování z poplatků, ze státního rozpočtu, nebo nějaký jiný model. Každý z nich má své výhody i rizika. Financování ze státního rozpočtu musí mít jasné pojistky proti politickému ovlivňování. Stejně tak ale musí být možné kontrolovat hospodaření institucí, které pracují s veřejnými penězi.
Tohle není útok na demokracii. To je normální požadavek občana.
A teď se dostávám k tomu, co považuji za podstatné já osobně.
Podle mého názoru může být Česká televize skutečně nezávislá teprve tehdy, až nebude existenčně závislá na penězích státu a povinných platbách občanů. Dnes se neustále mluví o nezávislosti, ale přitom se automaticky počítá s tím, že každý občan musí přispívat na její provoz, ať už její vysílání sleduje, nebo ne.
Já tomu říkám výpalné v uvozovkách. Ne proto, že bych popíral zákonnou povinnost platit poplatky, ale proto, že člověk nemá skutečnou možnost rozhodnout, zda za tuto službu chce platit.
Představoval bych si jiný model. Televize by měla nabídnout obsah, který lidé skutečně chtějí sledovat, a přesvědčit je, aby za něj dobrovolně platili. Část příjmů může pocházet z předplatného, placených služeb, dobrovolných příspěvků nebo dalších vlastních příjmů. Kdo chce její vysílání podporovat, ať má možnost. Kdo nechce, neměl by být automaticky nucen platit.
A slyším už námitku, že potom by média mohla být závislá na bohatých majitelích, inzerentech nebo velkých sponzorech. Ano, i to je riziko. Proto musí existovat jasná pravidla, transparentní vlastnictví, ochrana redakční nezávislosti a kontrola hospodaření.
Ale proč automaticky předpokládáme, že nezávislost lze zajistit pouze tím, že lidem nařídíme platit?
Skutečná nezávislost by podle mě měla znamenat také schopnost obstát bez automatického přísunu peněz od občanů. Pokud někdo tvrdí, že jeho médium je kvalitní, potřebné a nezastupitelné, měl by mít možnost přesvědčit o tom i své diváky a posluchače.
A teď k samotné stávce.
Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu mají právo vyjádřit svůj nesouhlas. Stejně jako mají toto právo zaměstnanci automobilek, hutí, nemocnic nebo jiných podniků. Ale jejich protest automaticky neznamená, že mají pravdu ve všech svých argumentech. A už vůbec neznamená, že za nimi stojí celá republika.
Na náměstí přišly tisíce lidí. To je legitimní projev občanského názoru a nikdo jim toto právo nebere. Jenže v České republice žijí miliony dalších lidí, kteří na žádnou demonstraci nešli. Někteří změnu financování podporují, jiní jsou proti, další to vůbec neřeší. Ani jednu z těchto skupin nemůžeme jednoduše vymazat z veřejné debaty.
Demonstrace není referendum a zaplněné náměstí není volební výsledek.
A ještě jedna věc mi v podobných debatách chybí. Když někdo nesouhlasí s vedením České televize, jejími pořady nebo způsobem zpravodajství, neznamená to automaticky, že chce zrušit demokracii. Divák má právo na kritiku stejně jako novinář na svou práci.
Veřejnoprávní média mají sloužit celé společnosti, nejen lidem, kteří s nimi souhlasí. A právě proto by měla být otevřená kritice ze všech stran. Když někdo upozorňuje na možné chyby, jednostrannost nebo nehospodárnost, neměl by být okamžitě označován za nepřítele svobodných médií.
Demokracie nepatří jedné skupině lidí, jedné politické straně ani jedné redakci.
Patří všem. I člověku, který ráno vstává do fabriky, celý den pracuje, večer přijde domů a nechce platit další poplatek. I člověku, který Českou televizi sleduje každý den a její nezávislost považuje za důležitou.
A pokud má někdo pocit, že vláda dělá chybu, má právo proti tomu protestovat. Stejně tak má ale právo vláda předkládat změny a obhajovat je před občany. O tom přece parlamentní demokracie je.
Možná bychom si měli všichni trochu odpočinout od velkých slov o záchraně demokracie a začít se bavit o konkrétních věcech.
Kolik to stojí? Jak se s penězi hospodaří? Kdo kontroluje výsledky? Jak zajistit nezávislost novinářů? A jaký způsob financování je pro občany a stát nejrozumnější?
Protože demokracie není o tom, že se všichni postavíme na jedno náměstí a budeme mít stejný názor. Demokracie je právě o tom, že můžeme stát každý na jiné straně, nesouhlasit spolu, kritizovat se a přesto respektovat právo toho druhého na vlastní názor.
Štefan Gabčo
